Ahoj, poznali jsme se v 19 letech (jsme stejně staří - manžel o 8 měsíců starší), letos jsme spolu 15 let, manželé 11. On byl můj první, já jeho taky. Já jsem hodně temperamentní, on spíš klidnější, oba jsme z komplikovaných rodin (o harmonii nelze moc mluvit), on z malé dědiny, já z velkého města.
Máme za sebou leccos, romantiku vztahu na dálku, bouřlivý první rok po svatbě, kdy jsme se slaďovali, cestování po světě se stanem, řešení bydlení atd. Určitě byly nějaké krize, ale nikdy to nedošlo tak daleko, že bychom si říkali, jestli spolu chceme být, to byla vždy samozřejmost, že chceme.
To jestli manželství bude úpěšné, je hlavně o povahách a o tom, jak si sednete, ne o věkovém rozdílu, o tom, jestli jste mladí, či první partneři.
Musím konstatovat, že ani po tolika letech náš vztah neztratil jiskru, za což jsem fakt ráda. No,a samozřejmě je taky důležitá ochota na sobě pracovat a být schopná pro vztah něco udělat, vždycky nejde všechno samo.
Jinak první dítko jsme si pořídili 6 let po svatbě, a teď už čekáme vytoužené 3.

Přeju hodně štěstí
