Děti jako dříví v lese

dneska nás náš děda s manželem dostal, když nám udělal sáhodlouhou přednášku o tom, že se malému dost nevěnujeme, že potřebuje větší péči. Dědovi jsem to hned odpustila, on to myslí dobře, je to takovej šalamoun chytrolín, všude byl, všechno zná, ale má nás rád.

Nicméně mě to přivedlo na myšlenku toho, kolik vlatně takový rok a čtvrt starý batole skutečně potřebuje péče. Já jsem chodila nejprve do nacpaných jeslí, potom do školky, máma nás měla doma v ohrádce, nepamatuju si, že by si s námi hrála. Hráli jsme si prostě sami. Jezdili jsme hodně po výletech a kam to šlo, tam nás máma frkla, takže si pořád pamatuju různé návštěvy u tet (ona byla samoživitelka, naprosto sama na všechno). Na prvním táboře jsem byla sama v 6ti letech, ještě jsem nechodila do školy. Celý dětství jsme si s bráchou fantasticky vyhráli sami, celý hodiny jsme hráli fantazijní příběhy u nás doma, stavěli domky po lesích, hráli si na skřítky a víly. Dřív rostly taky děti tak nějak samy, vůbec by se neodvážily po pracujících rodičích chtít, aby se jim věnovali, pochybuju, že matka údernice si každý den doma s batoletem prohlížela knížky, zasouvala tvary, učila všechno možný. Přesto ty děti tak nějak vyrostly. Dneska maminky s malými dětmi tráví hodiny různou výukou a stimulací. Otázka je, co je dobře a nakolik by si dítě taky mělo hrát samo. Moje menší dítě je strašně nepozorné, demolující tvor, kterého jen honím po bytě a bráním sebezmrzačení. Když se mi podaří ho na tři minuty upoutat knížkou, považuju to za úspěch. Jaký názor na to máte vy ?