Re: Lhaní ve vztahu

tohle "lakování narůžovo" nesnáším. Ten pocit že ze mě někdo dělá blbce. Takže bych udělala docela virvál (vyrvál????) no prostě bengál, jako že jestli si myslí že jsem tak pitomá aby mi věšel bulíky na nos, tak to že teda se nemusí namáhat protože končím. Jsem snad normální člověk, žádná devítihlavá saň která by ho sežrala za to že kouří nebo tak, každý máme něco. Ale jestli si na mě bude vymýšlet skopičinky a myslet si jak mě krásně oblafává, to se tou saní klidně stanu.

Můj muž kouří, vím to a nelíbí se mi to. Ale jedná se mnou narovinu. Nechce o tom nijak moc mluvit, jako že by se prsil kolik dá za den a tak, ale když se ho zeptám, odpoví mi pravdivě - nedělá se jako že je jich jen pár, přizná že když je ve stresu tak mu třeba krabička na den nestačí. Pro mě jako celoživotního nekuřáka je to nepředstavitelné, nicméně takového jsem si ho brala. Už asi 3x jsem se mu snažila pomoct přestat (náplasti, akupunktura, žvýkačky), ale nemělo to dlouhého trvání. Řekla jsem mu že musí chtít sám, a v bytě se nekouří - ani návštěvy. Občas když si jde večer zapálit se ho zeptám jestli fakt musí.... no většinou řekne že jo, jen málokdy si odřekne. Ale nelakuje mě jako že jde vynést koš a přitom by si hlavně šel dát čouda a pak by šel domů jako že nic s pusou plnou tictaců.....