Re: Máte někdo všechny děti císařem a jak se s tím vyrovnáváte?

Hilly. Mám dvě děti císařským řezem. U dcery jsem to brala, jak to přišlo. Ale u syna jsem byla posunutá dál, opravdu jsem toužila porodit normálně. Bohužel se nezadařilo. A trápilo mě to dlouho. Prošla jsem si několika fázemi, od obviňování sebe, že jsem nebyla dost připravená, přes vztek na lékaře, kteří prostě zkusili něco, co neměli (prostin a oxytocin po předchozím sc byl cestou špatnou). Nejintenzivnější pocit byl, že mi někdo něco ukradl.
Velmi mi pomohlo ujasnit si, co se vlastně stalo, proč se to nejspíš stalo. Paradoxně mi hodně pomohly příběhy podařených porodů. Překonala jsem stádium závisti a dostala se k tomu, že velmi každé ženě a jejímu dítěti přeju, když porod proběhne bez problémů a oni se pak mohou soustředit jen na sebe. Jako bonus přišel jeden velmi živý sen, tak živý, že ten pocit ukradení definitivně zmizel.
Je mi jedno, jestli to někomu připadá směšné, zda si někdo myslí, že má být člověk jen vděčný za to, že přežil on i dítě. Neumím pokrčit rameny a říct, jinak to nešlo, jdu dál. Potřebuji, co se stalo, rozebrat ze všech stran. Myslím si, že pocit selhání v případě císařského řezu není neobvyklý. A jeho zpracování může být někdy náročnější.