Jak moc vám chybí rodina?

Bydlím v cizím městě daleko od toho rodného.Bylo to moje rozhodnutí, i když pod nátlakem vypjaté situace po rozvodu...Mám nového partnera, koupili jsme byt, mám tu zahrádku, práci...ale nemám tu rodinu ani kamarády.

Je večer, děti spí, partner je pryč, přijel mu se Švýcarska na návštěvu jeho nevlastní bratr, tak se s ním chtěl vidět...a já jsem už po šesté tento týden večer sama doma (po-pá měl partner noční), peču, žehlím, přerovnávám už tak přerovnaný byt, vymýšlím si nějakou práci, jen abych neseděla.... Já mu to strašně přeju, kdyby mně přijel někdo z rodiny, taky by to byla pro mně událost. Ale problém je v tom, že já mám už jen mamku a sestru a ty jsou na opačném konci republiky, nebyly tu ještě ani jednou, asi to nepovažují za důležité, možná je ani nezajímá, v jakých podmínkách žije jejich dcera/sestra; vždy nějaká výmluva (nemá kdo hlídat psa, cesta je dlouhá, málo času...)

Vždycky se cítím tak nějak divně, když partner jede několikrát za týden za vlastním bráchou do vedlejšího města, všichni ti bratranci, manželky bratranců, spoustu známých a bývalých spolužáků...a teď i nevlastní brácha. Jejich vztahy jsou pevně budované, drží pospolu, to u nás nikdy nebylo, naši se skoro s žádnými příbuznými nestýkali, max tak na pohřbech, kde si slíbili, že se budou stýkat a pak z toho rychle sešlo. A jak to mám stále na očích, jak se stýkají, chodí do hospody, posedět, ugrilovat...připadám si stále víc opuštěná v tom cizím městě, bez rodiny.Partnerovi rodiče mě měli moc rádi, přijali mě i děti, byli skvělí, u nich jsem se cítila jako u vlastních, radili mi, pomáhali...a pak zmřeli a tím se dovršila moje prázdnota, kupdivu jsem to nesla ještě hůř než partner, i když mu moc chybějí, má stále kolem sebe hodně příbuzných a kamarádů...Nezávidím mu to, moc mu to přeju...ale tak nějak to pohlubuje můj vlastní pocit samoty. A ještě mi ta megera skorošvagrová při každé návštěvě předhodí, jak jsou moje děti problémové a takové nebo makové, prostě ona je hvězda a já jsem hrozná...už jsem se zařekla, že s dětma tam už nevkročím, vím, že si jen posiluje své ego, ale stejně jsem si to vzala osobně...

Už třetí rok jsem tu a ne a ne si zvyknout. Chybí mi to, že si nemám s kým popovídat, když mě něco trápí, pochlubit se s úspěchem, jen tak se zastavit v neděli na kafčo...Je to zvláštní, moc blízká jsem si s taťkou ani sestrou nebyla a taťka už zemřel...ale teď mi to prostě chybí. Připadám si, že sem vůbec nepatřím, vnitřně bydlení tady nejsem schopná přijmout, ani nemám potřebu pátrat po tom, co kde tady ve městě je, přitom když jsem si koupila první byt kousek od Prahy, prošmejdila jsem každou uličku města, ať vím, co kde je...

Jak to zvládáte vy, kdo bydlíte v cizím městě daleko od rodiny, nemáte moc příležitosti si vyrazit, někoho poznat...nebo máte i přirozené zábrany se seznamovat...?