Jak reagujete ve vážných situacích?

Poslední dobou jsi přijdu jako magnet na špatné události... Jen tento měsí jsem pomáhala dvěma klukům. Jeden s přeraženým nosem, druhý sebou sekl na kole do střepů, naštěstí mu nic krom potlučenýho kolene a zjevného otřesu nic nebylo... Včera před náma srazilo auto cyklistu. Já to přímo neviděla, protože jsem se otáčela za dvojčaty, ale máma to měla přímo před očima... Prvně mi blesklo hlavou jestli tam mám etět, ale hned tam byli lidi, tak jsem šla pro telefon do kočárku, ale naštěstí tam stáli nějací chlapi a volali sanitku ještě než jsem s ek ekočárku přes ty lidi vůbec dostal.. Udělala jsem jedinné co jsem v danou chvíli mohla, odvedla jsem mámu bokem a posadila ji na lavku, aby sebou nesekla. Byla bílá jako stěna a klepala se neuvěřitelně. Měla před očima sestru. Což chápu, mě to ani nějak nedocvaklo.. Já jen chladně uvažovala... Jestli jim tam budu něco platná, kde mám mobil abch zavolala sanitku, jestli zavolali i policii, aby s ním nehýbali a aby řekli sanitě, že s ním nikdo nehýbal, kde mám prášky na uklidnění (pro mámu), aby to neviděli kluci... Prostě sled racionálních myšlenek... Od smrti sestry když se něco stane tak v tu danou chvíli tak nějak chladně vím co bych měla udělat. Nezmatkuju, jsem klidná a konám... Tohle je i s našimi dvojčaty.. Když si peťa roztrhl oční víčko a já jsem to viděla, tak jsem na tokoukla, řekla oblíkat jdeme šít, tam jsem hocelou dobu držela, mluvila klidně a snažila se odvést jeho pozornost, to samé když mu šili čelo... Zastavit krvácení, zalepit, aby si do toho nehrabala a rychle na chýru a držet ho... U Peti se mi udělalo trochu špatně až po tom šití pokaždé, protože jsem ho držela vždycky já a celou dobu. Co se ale netýká mýchdětí tak mě to nějak nedostane do kolen jako dřív... Jsem normální? Možmá se to nějak sveze s tím ostatním co řeším a jen to "nepoznám" nebo to s emnou už opravdu nic nedělá... Jak to máte vy? Jak reagujete když se něco stane?