Re: Proč a komu pomáhat?

Nevím jestli moje poznámka bude hustá... ale po pročtení diskuse mne tak nějak napadla.
Dost lidí si představuje "dobročinnost" asi tak, jak ji pranýřoval J. V. Pleva v "Malém Bobši". Pro mne je nepředstavitelné ponížit někoho tím, že mu dám najevo, jak je líný nebo neschopný, protože přece "může pracovat" - dovedu si představit situaci, kdy je člověk tak zoufalý, že na nějakou práci nemá prostě sílu, může být v těžké depresi, to jsou rady jak od mojí extchýně, která mi onehdá řekla, že proti alergickému astmatu pomáhá "nemyslet na to". To, že jsem šťastnější než druhý mu přece nemusím dávat demonstrativně sežrat.
K tomu, aby někdo soucítil s druhým nebo byl ochoten pomoci i s rizikem, že bude napálený se nedá nikdo přimět, ani "přemluvit", to v lidech prostě buď je nebo není.
Přijde mi až trochu děsivé dávat najevo někomu, kdo to myslí dobře, jak je "blbý" a "mimo"... protože kdyby se společnost sestávala jen z těch, co jsou "chytří" a "v obraze", umírali by v případě jakéhokoli neštěstí i ti chytří a v obraze bez pomoci na chodníku. Takže zaplať Pánbůh za každého pitomce s dobrým srdcem. Nepřála bych těm, co je odsuzují, aby se na nich někdy stali jakýmkoli způsobem závislí, protože nic na tomto světě není definitivní kromě smrti a to, že mám dneska plný žlab vůbec neznamená, že ho nutně musím mít i zítra.