Re: Stěhování, ač chtěné a vytoužené, je prostě stres. Nebo ne?

Ter, my se stěhovali taky potřetí, koncem července, zabydlení už teda jsme (ťuk ťuk), ale pořád dolaďujeme - máme moc věcí, a nad to se některé z nich v předchozích bytech daly schovat ve sklepě a teď sklep nemáme . Ale jinak to byl stres hlavně pocitově - syn hrozně trpěl - jistěže při našich fin. možnostech nemůžeme zajistit, aby byl "nový byt" stejně rozvržený a vybavený jako "předchozí byt". Jako aspík to těžce nese, a nadto z víceméně městského způsobu života ho přesazujeme na vesnici do rodinného domku. Takže... mravenci a pavouci furt lezoucí neznámo odkud, mouchy a komáři vletivší oknama snadněji než ve druhém patře v panelové zástavbě atd. Vlastně si ani nemůže pořádně zvyknout na to, že může "jen tak" vyběhnout sám na dvůr nebo zahradu (ačkoliv právě to byl hlavní důvod našeho stěhování sem - aby se vyřádil venku a při svých záchvatech neoplýval tak vysokým stupněm energie ).
Takže první dny tady nám hlavně zpestřoval synek svými záchvaty...
Navíc tentokrát jsem absolutně neměla pod kontrolou, kde co máme, takže prvních pár dní bylo fakt drsných - pořád hledat i jen pitomý spodní prádlo, nestíhala jsem prát a sušit, a to bylo léto, takže aspoň já byla věčně propocená... Ufff, ještěže máme tenhle úplný začátek za sebou.
Tak Ti držím palce, ať se co nejrychleji zorientujete .