Re: Důležitost kamarádů v partnerském vztahu

hm, máš to blbý.
Ale - když jsme byli s mužem ještě svobodní a bezdětní, a mohli chodit vlastně všude a kdykoli spolu, taky jsme to úplně nedělali, sice on mě vzal mezi své přátele a já ho vzala mezi své, ale tak jednou za čas, ne furt, prostě jsme každý zůstali s tou svou "partou", a částečně se to prolínalo. Takže i když ty jeho kamarády a kamarádíčky taky nijak zvlášť nevyhledávám, tu jednu akci z 10ti jsem snesla v klidu
Není spíš tohle ta věc - že ty visíš programem na něm a on na tobě ne? Já chápu že tři dny z měsíce bys zvládla být JEN s ním (protože jinak jsi schopná zařídit si svůj program ale ty 3 dny si na něj uděláš), ale on evidentně ne, resp. potřebuje i něco jiného, když k tomu po celý měsíc nemá přístup.
Na druhou stranu - to že se s tebou vůbec nebaví, neobjímá (a co, i to líbání by mi přišlo ok kdybych věděla jak moc málo času ti dva na sebe mají), to by mi teda vadilo fest. A hlavně by mi teda vrtala v hlavě myšlenka, jak to jednou bude až budu zavřená doma s miminem a panáček si bude "muset" jít zapařit s kámošema...... Jako při prvním dítěti jsem z tohohle byla psycho skoro rok, a to je můj muž nesmírně tolerantní a umí se i omezit když je to potřeba, jenže já mu záviděla i to že chodí do práce a do kantýny na oběd jelikož já jsem trčela jen a jen a jen a jen doma.... ačkoli jsem to rozumově věděla, emočně jsem to nebyla schopná zvládnout. Tak to jen abys měla představu co tě s takovýmhle partnerem čeká.....