Může z nás být někdy rodina?

Nějak mi vše už přerostlo přes hlavu a tak jsem dnes na 13 hodin objednaná k psychologovi, přesto mě napadlo ještě sem napsat a uslyšet pár názorů. Nebudu to moc rozvádět podstata věci spočívá v tom, že jsem zůstala s dcerou v 5 měsících sama , pak jsem dlouho hledala partnera a nakonec našla taky rozvedeného s dítětěm, nemá ho ve sbé péči, ale jezdí k nám dost,problémy se táhnou snad od samého začátku MOJE DÍTĚ - TVOJE DÍTĚ, ale vždy jsem to nějak rozchodila, ale od září kdy jeho syn začal taky chodit do školy už to sama nějak nezvládám. Moje dcera je o dva roky starší ,takže do školy už chodí, partnera nikdy nezajímalo co mají ve škole , co se učí,co jí nejde, prostě nic , bylo mi to vždy líto, ale nějak jsem se ho tak naučila brát, že školu obstarávám sama, jenže do té doby než začal chodit do školy jeho syn, to je pro mě na zešílení kdykoliv je u nás. Partner se stará co mají psát, trénuje písmenka, čtení, vystřihuje, dělá domácí úkoly, řeže pastelky , rovná učení , obaluje sešity prostě to co nikdy nedělal. Kamarádka říká ať to beru pozitivně, že ví, že já se o dceru postarám a nemusí mi pomáhat, ale já to naopak beru jako naprostý jeho nezájem o mé dítě. Co se týká dětí máme problémy na denním pořádku neumíme držet spolu a nejsme nikdy za jedno. Jeden si musí vzít čepici , protože já nedovolím, aby šla bez čepice, druhý nemusí protože není taková zima, jeden může večer v osm zmrzlinu, druhý nemůže , jeden může jíst sladkosti kdykoliv má chuť druhý ne, já nepovolím ze svých zásad a parner taky ne, takže nežijeme jako rodina , ale jako dva lidi co mají každé své dítě a každý svůj názor na výchovu, někdy to je ale k zešílení.