Pak jsme změnila práci a bohužel jsme dostala služební auto (při přijímacím pohovoru o řízení nepadlo ani slovo), takže mi stálo u firmy a já jezdila raději MHD. Pak jsme musela dojet na nádraží pro ředitele - a byla bohužel zima. Před samotným nastartováním jsme seděla půlhodiny v autě a brečela
 Třicítkou jsem dojela na nádraží a hned zaparkovala na zákazu stání /protože tam bylo hooodně místa přece/. Šla jsem vyhlížet ředitele, a rovnou mu řekla, že jsem tady sice dojela, ale rovnou mu říkám, že řídím hrozně, a že jsme ještě nikdy nikoho nevezla. Pan ředitel nemrkl okem /ani na ten zákaz stání/, řekl: to zvládnete a jeli jsme. Udělala jsem x kiksů, pořád mi to chcípalo, já spocená až na ..... Pak jsme dojeli k firmě, pan ředitel otřel pot z čela, a poslal mě s autem trénovat rozjezdy 
 Nalepila jsme si na služební auto velké Zetko a jezdila. Je pravda, že služebním se mi jezdilo líp než s dětma vzadu.... Do teďka se nepovažuji za suveréna silnic, největší problém s řazením a parkováním. Ale už jsme ztratila ten pocit hrůzy. Zbyl respekt.... 
Povídání o bylinkáchChrudim  
Tvořivá hra pro nejmenšíŽďár nad Sázavou  
Vítání sv. MartinaBlansko  
Autismus – Porozumění je začátekPlzeň-město  
Vánoční trhy v KuksuTrutnov  Další akce nalezte zde
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2025 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.