Re: jsou to zbytečné předsudky

Jo, máme to podobně - já vždycky tolerantní, chápavá, snažila jsem se to řešit rozumně....to na něj neplatilo. Párkrát jsem se zachovala jako on - jako, že je mi jedno, že on nemá co k jídlu, poslala jsem ho někam apod. a kupodivu to dost zabralo, nějak tomu prostě líp rozuměl.
Do té doby jsem mohla padat na hubu a nádobí by sám neumyl a teď i vaří, obsluhuje myčku a když má blbý řeči, jsem ostrá jako on a je po dusnu, nějak ho to odzbrojuje.
To ale neznamená, že je vše OK. Kdybych mohla, asi bych se snažila najít jiného partnera, jemnějšího. Ale možná bych pak litovala....on je pohledný, spolehlivý, peníze si neschovává, je věrný a na rodině mu moc záleží, celkem šikovný i něco spravit doma, obsluhuje auto. Dokonce mi dává stále najevo, jak mě má rád, že se mu líbím (po 13 letech manželství).
Ale když přijde domů, většinou ve mě hrkne, že je po klidu, že zase bude prudit (třeba do hračky kopne, místo aby zavolal děti k úklidu), když byly děti malé, tak jsem se díky jeho chování a podpoře nervově zhroutila a depresivní sklony mám dodnes. S tím, že se mu líbím souvisí i neustálé pro mě velmi nevhodně vedené nabídky k sexu, které často vyústí v citové vydírání - prostě, normální život je s ním těžký, ale vím, že kdyby se dělo něco vážného, můžu se na něj plně spolehnout, postará se o nás o všechny.