Vykání a tykání tchánovcům

Ahoj, částečně navážu na včerejší téma o přespříliš vřelé tchýni. Ne, že by mě ta moje tak moc vohlažovala, ale v něčem si podobná s tou mojí je.
Je mi 26 let, mému muži 40 a má ještě starší sestru, dlouho vdanou sestru. Tchánovcům je přes 60.
Nevím, jak moc hraje věkový rozdíl roli, ale částečnou určitě ano.
Tchánovci se rozplývají blahem, jak jako rodina (my, oni a švagrová s rodinou) máme skvělé vztahy, ale já to tak nepociťuju. Ne že by vztahy byly špatné, to ne, ale já si tak nějak připadám odstrčená.
Vadí mi 2 věci, které ale spolu úzce souvisí.

1. Já jim vykám oni mě tykají. Což by mi nevadilo zase tak moc, kdyby to tak měli všichni. Ještě moji rodiče svým vlastním rodičům vykali. Moje tchýně vyká svojí mamince.
Jenže dneska jsem já jediná v celé široké rodině, kdo jim vyká. Můj švagr svým tchánovcům tyká od samého začátku. Můj muž tyká mým rodičům. Na jednu stranu pořád melou o tom, jak mě mají rádi a jak mě přijali do rodiny, na druhou stranu jim musím stále vykat jako cizí člověk.
Doufala jsem, že potom by svůj názor na vykání mohli změnit. Kvůli tomu si připadám docela odstrčená, tím jak si vykáním udržují ode mě odstup.

A s tím souvisí i můj druhý problém, že se ke mě chovají jako k malé holce. Ještě nedávno mě tchýně byla schopná poučovat, jak se oblíkat. To není zas tak podstatné, horší je, že se mnou nekomunikují v důležitých věcech. Nedavno nam dali hodnostnější dar a mě odmítali cokoli říct. Dali mi nějakou smlouvu s tím, at to dám manželovi on už bude vědět.
Prostě se rozcházejí slova a skutky.
Nevím, zda s tím mám něco dělat nebo to nechat plavat.