Re: Rozdělení místností pro děti a rodiče

Bydlíme v 2 a 1/2 + kk, všichni spíme v ložnici. Starší syn už jednu dobu spal ve svém krcálku, ale vrátil se k nám. Až budou děti větší (a bude jich víc), budem snad už bydlet jinde a ve větším (ale zase méně novém a kvalitním), bydlíme v pronájmu a definitivní bydlení budeme teprve řešit. Zatím teda žádnou potřebu soukromí na úkor dětí nepociťuju a s jejich věkem spíš budu respektovat jejich potřebu soukromí, ne svého.

Podle mě je jádro pudla jinde: jde o to, jaké mají děti vztahy. Jistě, těch 15 let rozdíl je extrém, to je něco trochu jiného. Ale jinak mě pořád překvapuje, jak se omílá "argument", že děti potřebují svůj pokoj kvůli věkovému a pohlavnímu rozdílu. Mám sestru o necelé dva roky starší a nespočetněkrát jsem měla pocit, že se nemůžeme v jednom pokoji dožít dospělosti (obě). Nebo jsem zaslechla názor "My budeme mít jen jedno dítě, protože máme 3pokojový byt a já jsem strašně špatně nesla, že jsem musela sdílet pokoj s bráchou..." . Jakoby sourozenci byli pro sebe na světě jen těch pár (cca 2 až 20) let, kdy bydlí u rodičů. Jakoby mít svůj pokoj v tomto věku bylo to nejdůležitější v celém životě. Až vyrostou, budou rádi, že mají širší rodinu, že nejsou sami v péči o staré rodiče atd, a to i kdyby jejich vzájemné vztahy v dětství nebyly nejlepší. A přitom to, jaké ty vztahy budou, záleží přece velkou měrou na nás...!

Jasně že po vlastním pokoji touží asi i sourozenci, kteří se mají rádi, to jo. Ale přece může být společný pokoj i přínosem, a naopak. Jak se třeba bude líbit tomu, kdo měl doma svůj vlastní pokoj, že musí na VŠ koleji sdílet trojlůžák...