Re: Dlouholeté trápení s dcerou - jeden happy-end

Simi, gratuluju. Prožila jsem něco velmi podobného, tuto situaci znám ale z pohledu tvé dcery - jsem jen o rok starší než ona.

Taky jsem brzo začala chodit s "úžasným" chlapcem, hned po maturitě jsme spolu začali bydlet. Ta zodpovědnější, co měla práci vždycky, jsem byla já - i za cenu toho, že jsem dočasně byla nucena vzít práci v call centru, což jsem nenáviděla - nebylo by z čeho platit nájem. Přítel to bral jako - mám možnost mít 3 práce, ale na každé se mi něco nelíbí, tam nenastoupím. Ke všemu měl několik "úletů" s jinými ženskými, o několika jsem se dozvěděla zpětně nedávno. Byli jsme spolu skoro 6 let, když se mi rozsvítilo a ze dne na den jsem si sbalila věci a odešla jsem. Za zmínku určitě stojí i to, že vztahy s mou rodinou byly kvůli němu těžce na bodu mrazu.

Nicméně dneska mám s rodiči a celou rodinou skvělé vztahy, za což jsem nesmírně vděčná - ono to bez rodičů "jde", když je člověk zabedněný a "hrdý", ale s nimi je to naprosto o něčem jiném... V neděli slavíme půlroční výročí s novým přítelem, který je snad pravý opak mého bývalého. Je hlavně nesmírně hodný a spousta jeho vlastností, které považuje za samozřejmost, jsou pro mě neskutečně vzácné a asi i o to víc si jej vážím, když vím, že v některých vztazích určité věci prostě samozřejmé nejsou...

Takže jsme taky prožili happy-end, z vyprávění našich sice vím, jak těžce těch 6 let nesli i to, jakou měli radost po našem rozchodu, ale stejně... Čím dál víc je chápu a proto ještě gratuluju tobě i tvé dceři

Jen si dovolím malou radu nakonec - nesnaž se dceru rozhodně ničím "očkovat" - myslím tou cestou do ciziny. Můžeš jí to navrhnout, ale do ničeho ji neutvrzuj. Pokud bude chtít, rozhodne se pro to sama. Je už velká