Re: Jak nebyt doma za sluzku?

Já jsem taky řešila (i když trochu něco jiného), a když už mě to tak trápilo, že jsem měla pocit, že takhle prostě po zbytek života žít nemůžu, řekla jsem to upřímně (ne rozzlobeně, spíš smutně) manželovi. Že se cítím tak a tak, že jsem celá léta naznačovala, vysvětlovala, a on stejně nic, a že už takhle dál nemůžu. Jestli se mnou chce žít, tak se musíme nějak domluvit (a dohodu dodržovat), a jestli se mnou nechce žít, tak já taky ne a raději se rozejdeme. No ne že by od druhého dne byl jak vyměněný, ale došlo mu konečně, že mě nemá jistou, a spolu s mou snahou o nápravu vztahu (protože krach vztahu - i když se to na první pohled může zdát - není jen "vinou" jednoho z partnerů, i když jeden na tom může mít větší "zásluhu") jsme to postupně zvládli a začali se zase mít rádi (tj. snažit se pochopit druhého)...