Re: Proč stále brečíme, proč si nevážíme toho, co máme?

ano,je to tak,když jsem před lety velmi slušně vydělávala,cestovala,coby studentka jsem si užívala radostí života a nestřádala finance,ale hlavně je utrácela,nevážila jsem si ničeho...Pak se časy změnily,hodně změnily a byla jsem donucena k tomu,začít si vážít všeho. Tím vším myslím toho,že je kde spát,co jíst a co dát dítku k oblékání. Jsem dost hrdý člověk a vždy jednám na rovinu,nechci se prezentovat jako uplakaná holka,ale ani jako člověk,který je nad druhými povyšován a myslí si...Začala jsem si vážit toho,že mám tolik jogurtů,abychom na týden vyšli,že mám někdy i finance na to,jít a koupit synkovi párek v rohlíku. Absolutně neřeším auta, mobily,ani jedno nemám a zvládám to,většinou pěškobusem,v horším případě autobusy. Vážím si toho,že syn je na tom relativně zdravotně dobře (až na ADHD,výv.disfázii,impulzivitu,opožděný vývoj řeči, poruchu pozornosti a lehkou mentální retardaci) a že je skromný. Váží si všeho,co má, i když toho moc není a když někdy není možnost,vždy jednám na rovinu,nejsou korunky,až budou, je to příliš drahé atd. Nedá se nic dělat,ale stále opakuji,že dokud máme co jíst,kde bydlet,tak to jde. Je žen,které jsou na tom mnohem hůř...