Je správné, aby byla žena posuzována partnerem výhradně podle vztahu k dětem?

ach jo, už zas na mě padla depka a jdu se vybrečet... jsem totiž "bitá" za to, že chci mít při 3 dětech občas i trochu času pro sebe. Někdy je to na mě doopravdy moc... Oba i s chlapem jsme dost nervní a když už děti zlobí hodně, dojde na řev a sem tam i lepanec /utlučte mě, moralistky/.
Jenže chlap používá dvojí metr a jeho metody jsou omluvitelné, zatímco moje ne. Navíc, co jsou děti na světě, jako bych pro něho přestala existovat jako sexuální objekt, partnerka, družka a vůbec lidská bytost. Přitom vypadám i po porodech dost dobře... Občas si připadám jen jako inkubátor pro rození dětí a jak je tohle za mnou, už pro mě není láska, neb všechna se věnuje jen dětem. Takže jsem začala hrozně žárlit a používám někdy i dost nefér metody, jak si vynutit od chlapa trochu pozornosti. Jedna z mých dobrých kamarádek mi včera řekla, že až já změním svůj přístup k dětem, chlap změní svůj přístup ke mně. Navíc prý, okolí bude hodnotit mě jako mrchu sobeckou, svoje děti zanedbávající, a on bude "chudák chlap". Myslíte, že je na tom něco pravdy? Mně totiž připadá velice ponižující, že bych si měla kupovat lásku za popření svých vlastních pocitů. Chlap jako by už neviděl mě, ale jen ty děti. A tím mě bohužel v afektu donutil k několika výrokům, které by mě za normálních okolností ani nenapadlo vyslovit. Jako např. že lituju toho, že jsem kdy děti chtěla Ano, je to ode mě hnus a ani to nemyslím vážně, ale už nemůžu dál. Opravdu se musí žena jen obětovat a dávat, aniž by čekala a měla nárok vyžadovat i něco pro sebe??
PS. chlap má děti velice rád, ale proč dal svou lásku jen jim a na mě už zbývají jen ty drobky? Proč na ně musím žárlit? Proč nekomunikuje? Proč nepohladí?
Je mi to tak hrozně líto, cítím se zbytečná a nemilovaná. Nejradši bych si to hodila. Však oni by se beze mě a mých pitmých požadavků obešli...