Jsou chlapi sobci?

Jsem frustrovaná manželka. Starám se o tři děti, kočíruji stavbu domu, zajišťuji všechno kolem dětí, sháním řemeslníky, zajišťuji opravu auta, veškeré technické problémy v domácnosti, atd. Můj muž je pracovitý a veškerý čas po pracovní době tráví na rozlehlém rodinném hospodářství, které je několik málo kilometrů od našeho bydliště. Denně se vrací domů až za tmy, dnes také, byl doma pět minut, převléknul se, navoněl a odešel s kamarády a kamarádkami slavit ukončení studia jedné kolegyně na diskotéku. Zhruba jednou za měsíc takto vyráží, ačkoliv spolu jsme nikde nebyli několik let. Občas mi lítostivě sdělí, že by se mnou někam tak rád vyrazil, ale "...zajisti si babičku, aby TI děcka pohlídala!". Jelikož nejmladší dceři jsou dva roky, babičky se do hlídání
moc nehrnou. Abych to shrnula, nejsem šťastná v manželství, jsem na všechno sama a i když je muž doma, je unavený z hospodářství, tak raději sleduje TV, než by chvíli trávil s dětmi. Navíc má pocit, že on je ten, na kom všechny starosti leží a občas mi vyčte, proč s ním třeba nejdu kydat hnůj krávám. Na prázdniny nikam nejedeme, ani mé snahy o tři společné dny v ČR neměly úspěch. Snažím se děti brát občas na nějaký měnší výlet (rozledny, blízká města, kulturní akce), ale dětem i mě chybí jeden důležitý člověk, který ale prý má svých starostí dost. Rozvod jaksi v mé situaci nic nevyřeší (tři děti, mateřská, rozestavěný dům), ale hrozně mi chybí opora. Tiše závidím rodinám, kde jsou všichni spolu a tatínci fungují a nechybí doma. Kladu si otázku, zda jsem tohle schopna dlouhodobě ustát. Mám sklony k depresím, jsem velmi nejistá ve všem, co činím. On to vyjádřil větou: " Já bych chtěl mít tech tvůj jednoduchej život!" Kde brát sílu jít dál?