Re: Problémy se 14ti letou dcerou

Bez urážky: některé reakce tady mi přijdou tak trochu jako knížecí rady: nebývá to bez důvodu, moc hranic, málo hranic, přátelsky atp. Tedy, to všechno stojí za to vyzkoušet, ale potkal jsem už v praxi pár případů, kdy to prostě nešlo ani s tímhle vším. Někdy je zkrátka puberta hodně drsná, nikdo za to nemůže a nic viditelně nepomáhá. Pak zbývá jen několik málo pravidel:

1) Vydržet. Obvykle pomůže čas.

2) Opatrně, citlivě, ale pevně se snažit udržet dceru od těch nejdestruktivnějších věcí (drogy...), aby se nezničila, dokud z toho sama nevyroste.

3) Vytrvat ve spolupráci s psycholožkou, nebát se ji i vyměnit, kdyby to bylo nutné. Výběr psychologa je citlivá věc a někdy se podaří toho vhodného najít třeba až napotřetí.

4) Tak trochu to vypadá na možné ADHD - nemá to diagnostikované? Pokud ano, nastudovat techniky, jak s adhďákem vycházet.

5) I přes mnohá zklamání, podrazy a lži pořád postupně přenášet na dceru více a více zodpovědnosti. To je IMHO to nejtěžší, protože je to riziko. Ale nelze se mu vyhnout - dřív nebo později k tomu bude muset dojít a bez nácviku to nezvládne. Příklad: na hodině návratu domů se lze domluvit. Já řeknu 18:00, puberťák řekne půlnoc, kompromis bude 21:00. Samozřejmě to nedodrží - já mu pak ale nebudu vyčítat nedodržení příkazu, ale nedodržení dohody. Momentálně to vypadá jako nepodstatný detail, ale dlouhodobě je to jedna z nejdůležitějších věcí vůbec.

6) Starat se o vlastní duševní zdraví: nepřipouštět si víc obav, než je nutné. Nevyčítat si, když mé dítě opětovně selže - patří to k procesu odpoutávání (= pubertě). Očekávat spíše tu horší variantu - že opět zalže, zklame apod. To není neláska ani nedůvěra, ale realismus a ochrana před zoufalstvím.

7) Pevně věřit tomu, že každý můj výchovný zákrok, každé mé dobře myšlené jednání se někam ukládá a časem pomůže - i když v danou chvíli to vypadá jako naprosto marná věc.

8) Vydržet, vydržet, vydržet. Obvykle z toho fakt vyrostou.

Držím palce!