Re: Jde nemít rádi své rodiče?

Jeden z důvodů, proč nesnáším řeči o "dětech nic nevědících o životě".

Když mi bylo 15 let, prožívala jsem dost náročné období. Moje maminka byla krátce po náročné onkologické operaci, při které jen o vlásek unikla smrti a po které zůstala v plném invalidním důchodu. Takže byla neustále doma a řešily jsme velikou ponorku a nedostatek financí (když jsem dostala nové spodní prádlo, tak jsem se radovala, že na ně zbyly finance). Můj otec se v průběhu maminčina stonání projevil jako prvotřídní podrazák, detaily zde nebudu rozepisovat, dodám jen to, že i když je na tom finančně velmi dobře, tak nás bral dost u úst. K tomu jsem řešila problémy ještě s jinými, byť milujícími příbuznými, kteří u nás byli pečení vaření a neuvěřitelně mně i bratrovi komplikovali život - hlavně tím, jak nás neustále s něčím otravovali a jak nám dávali najevo, jaká chudinka je naše maminka (to nikdo nepopíral, hrábla si na dno a byly to pro ni velmi těžké časy, ještě mnohem těžší než pro nás) a jací chudáčci jsou oni, ale jak je nám, jim bylo nejspíš úplně jedno. Toužila jsem tehdy po třech věcech:

1.Abychom nežili z ruky do huby.

2.Abych mohla být po příchodu ze školy aspoň chvíli sama. Aby doma pořád nikdo nebyl a nijak se mnou nezabýval a neřešil tisíc kravin souvisejících s mojí osobou.

3.Abych měla někoho, kdo by mi řekl: "Jo, máš to fakt těžký."

Dnes mám se svojí maminkou skvělé vztahy (i vztahy s většinou ostatních příbuzných se pronikavě zlepšily) a jsem ráda, že jí všechna ta trápení můžu vynahrazovat ostošest.