Re: Ukradené "tátovství"

Díky za názory.

Upřesním - nikde nepíšu, že svým dětem zakazuju, aby příteli říkaly "táto" - moje děti ale vědí, kdo je jejich táta, "tátu" vnímají (tak jako já) jako něco jedinečného - pod tímto "označením" se skrývá jedna jediná osoba - jejich vlastní otec (a myslím si, i přes to všechno, co se nám stalo, že je to tak správně), a nezmění na tom nic ani to, že v současné době tráví podstatně víc času s mým přítelem než s vlastním otcem.

Chápu, že děti "jsou učeny" říkat táto otčímovi, když se jejich vlastní táta třeba o ně nezajímá, zemřel, zkrátka zmizel z jejich života, případně s tím sám souhlasí.
To se ale v tomhle případě nestalo a ani ono zmíněné dítě samo si nezvolilo, komu bude říkat "tati". Tady šlo o cílenou sólo akci jeho matky, která se bohužel takto pokusila skutečnému tátovi jeho jedinečné tátovství sebrat (souvislosti jsou hodně široké a veskrze dost nechutné)
Já na tohle zkrátka ani u vlastních dětí nemám žaludek, ač bych si já sama kvůli sobě třeba 100x přála, aby byl můj přítel taky jejich "táta". Ale tátu mají, má o ně zájem, tak přeci nemám ani právo na tom já kvůli nějakým svým důvodům něco měnit...

To, jaký je vztah dětí k otci a k otčímovi, myslím vůbec nemusí souviset s tím, jestli mu říkají táto, strejdo, nebo Pepo. Klidně můžou mít k "Pepovi" citově blíž, než "tátovi", přestože Pepa zůstává Pepou a táta tátou...