Co všechno ještě tolerovat kvůli dětem?

Rozhodla jsem se přijít si sem pro názory...
S partnerem jsem žila 9 let. Máme spolu dvě děti - 4 a 2 roky. Poslední dva roky se ale náš vztah poněkud vyhrotil. Přítel si koupil silniční motorku, začal ve velkém užívat drogy, zadlužil se a našel si milenku. Na milenku jsem přišla po 3 měsících jejich vztahu, odešla jsem k rodičům, týden se plazil, prosil, omlouval se, tak jsem se vrátila. S motorkou ani drogama nepřestal a navíc začal hrát automaty. Milenku opustil, ale kamarádek má plný telefon... Je to frajer, sobec, dětí si všimne na půl hodiny denně když je doma. Doma moc nebývá, každou noc někde lítá a "shání peníze" aby jsme se prý měli lépe. Vyhodili ho z práce, protože tam měli nějaké průšvihy. Tudíž nemá z čeho dluhy platit, tak o to víc musí lítat po nocích. Já jsem byla poslední půlrok večer co večer, noc co noc sama doma, ale on to prý dělal pro nás, aby jsme měli peníze. Na dovolený jsme nebyli nikde, nakoupil spoustu růžových hovadin pro dcerku, pro synka nic. Nakonec mi vybíral peněženku, dětma kasičky. Vetšinou to tam tak za dva dny vrátil, plus něco málo navíc. Odešla jsem, protože žít sama s dětma, pod neustálou hrozbou že ho v noci seberou při nějaký krádeži,nebo že přijde exekuce pro neplacení dluhů, nebo co já vím. Většina známých plus moje rodina mě podporuje v odchodu, moje kamarádka ale říká, že se mám vrátit a pomalu si šetřit stranou peníze, a až půjdu za rok do práce tak odejít. ted nemám u rodičů pro dceru školku,nikoho tu po 10letech neznám, nemám tady žádný soukromí... Tak co myslíte? Nemám se fakt vrátit? Měla jsem ho tolik ráda, děti jsem s ním měla, chtěla jsem aby to vyšlo... Jeho rodiče jeho chyby nidky neviděli, říkají, že jsem udělala všechny neštastnými já tím odchodem, mě, jeho, děti. Jsem ted psychicky úplně v prčicích. Dcera po něm brečí, protože ji rozmazloval... Tak matky, co vy na to?