No...

Jde o to, co jste vlastně „za partu“. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Co kdybyste se mu na nějaké takové akci chvilku všichni věnovali? A třeba do něj i pořádně šili - jakože hrozně chlastá, a že se to nikomu nelíbí apod...

Já teď také problém chodit do společnosti - a to dokonce i tehdy, když pozván jsem - (nepozván nechodím). Ale nikdy předem nevím, jakou budu mít náladu, jestli si tam budu mít s kým o čem povídat... a kolikrát se stane, že najednou nevím, co mám v té společnosti dělat. Tak sedím a piju. A někdy pak dělám i „ostudu“.

Zdravý člověk si dovede představit, v jakém „vězení vlastní mysli“ se může člověk s duševní poruchou ocitnout. Prášky mu mohou ulevit, zbavit ho některých příznaků, ale zpravidla ho nevyléčí.

Je sice fajn, že už nezavíráme každého „blázna“ do blázince, ale pořád ještě se k těmto lidem neumíme chovat. Stejně, jako potřebují vozíčkáří bezbariérový přístup, potřebují lidé s psychickými problémy trošku jiný „přístup“ ze strany svého okolí. Chce to trošku víc tolerance. Vybídnout a dát mu prostor, aby vám mohl o těch svých problémech říci, aby věděl, že se nemá za co stydět. A že ho berete i s tou jeho poruchou.

No, jestli na to nemáte, tak mu řekni na tvrdo, žes ho nepozvala, ať jde domů. Třeba si hodí mašli a budete mít všichni klid. Nebo to přežije a přestane se na vás vázat, díky čemuž si možná časem najde lepší přátele.