Re: Jak nedolézt za mužem

Anavel, jee, to jsem rada, zes to napsala, mam to stejne a prijdu si divna
Vzdycky si rikam, ze za nim prijdu ja, ale jde mi to malokdy... no snazim se. A presne znam, ze uz bych fakt chtela, aby prisel on, abychom se mohli normalne bavit...
Nicmene k zakladatelce: nevim, nemyslim si, ze by tohle bylo o sebevedomi nebo o zavislosti na manzelovi. Naopak si myslim, ze to spolu vubec nesouvisi. Souvisi to podle me ciste s povahovym charakterem... me cini problem prijit prvni, a pritom rozhodne nejsem sebevedomy clovek... Zkusila bych bud uz pri te hadce, kdy bych videla, ze nastava ta chvile "urazeni" - tj. konci hadka, par poslednich vet a ted je jasne, ze nastava tohle desny obdobi mlceni, kazdy si jde po svym ci co ja vim, jak to u vas probiha - tak v tomhle okamziku bych zkusila rict to manzelovi normalne natvrdo - hele, ted je presne ta kriticka chvile, oba to zname, ty se stahnes a zase spolu nebudeme nekolik hodin/dni/tydnu mluvit, nez ja prijdu. Vykasli se na to, nezacinej to, protoze pak to prolomit je hrozne obtizny. Pojdme se zkusit normalne uklidnit a normalne bavit.
Nevim, jak to mate, to zalezi... u nas je to totiz o tom, ze jakmile se po hadce jakoby "urazime", tj. nastane ticha domacnost, tak pak proste trva a je fakt obtizny to prolomit, a nekdy pak uz dokonce treba ani jeden nevime, proc spolu vlastne nemluvime...
A pokud by jen to takhle nahlas pojmenovat, jak jsem ti napsala, nestacilo k tomu, aby se tedy nestahnul, zkusil na tom v tu chvili zapracovat, uvedomil si to, tak pak bych dodala neco ve smyslu - dobra, pokud se ted chces urazit/stahnout/nekomunikovat, tak fajn, ale tentokrat ja neprijdu, pocitej s tim, ze je to na tobe, a ja budu cekat, dokud neprijdes ty. (A pak to ale dodrzet...)