Učí se vaše děti z vlastního přesvědčení nebo je nějak motivujete?

Nějak u nás nic nezabírá. Možná má svůj podíl přicházející puberta, ale ideální to s motivací nebylo nikdy.
Poslední synova hláška "proč bych se měl učit, když se čtyřkama se dá prolízt taky" mě vytočila, ale na druhou stranu jsem musela v duchu uznat, že z jeho pohledu má pravdu.
Je chytrý, v některých předmětech podle slov učitelů nejlepší ve třídě - znalostmi, nikoliv však výsledky. Prostě je mu všechno jedno. Když chybí, nedoplňuje si učivo, nedělá úkoly, nepřipravuje se na písemky, často o nich ani neví.

Protože se ve druhém pololetí zhoršil, zkrouhli jsme počítač, resp. má ho povolený jen o víkendu, pokud předchozí týden nedostane blbý známky (4,5).
No a místo zlepšení se ještě víc zhoršil. Kvůli počítači je naštvaný, bere to jako vydírání, ztratil motivaci i do kroužků a přípravě, nechce se mu cvičit na nástroje, se vším by nejradši skončil a ze všeho nejdřív se školou. Přitom vím, že kdyby se jen trošku soustředil, snažil a zabral, má klid. Žádný excelentní výkony po něm nikdo nechce.
Je vůbec možný takový dítě nějak motivovat?

Oproti tomu jeho starší brácha ani nevím jak prochází, ne že by ho škola extra bavila, ale bere jí jako fakt a nemá potřebu vzdorovat.