článek z rodiny.cz

Já tedy hodně vidím ve svých dětech geny. Dovolím si půjčit citaci z jednoho článku zde na rodině.

"Do osmnácti let jsem vyrůstal po dětských domovech," vykládá pan Petr z Brna. "Rodiče jsem skoro nevídal, nechtěli se o mne starat. Nevěděl jsem, jak a kde žijí, co od života chtějí, jaké mají koníčky, záliby. V ústavech se o nás staraly tety, každou směnu jiná. Nedokážu odhadnout, co mi do života daly. Byla tam jedna, která si se mnou častěji povídala, ale nijak výrazněji jsme se nesblížili. Po svých osmnáctých narozeninách jsem dětský domov musel opustit. Neměl jsem kam jít, tak jsem začal bydlet u svých rodičů. Myslel jsem, že si nebudeme rozumět, protože se o mne celý můj dosavadní život nestarali. K mému překvapení jsem však zjistil, že toho máme docela dost společného. Poznával jsem, že se v určitých situacích chovám stejně jako oni, přestože ne vždy. Měl jsem své zvyky z ústavu, které mi přetrvaly. Ale v situacích, které byly vypjaté, to bylo jiné. Táta si třeba dokázal pořádně bouchnout do stolu, když se mu něco nelíbilo, a podobně v těchto situacích reaguji i já. A je toho víc, co máme společné. Až se tomu divím."