Udržujete během života účelová přátelství?

Na diskusi, kterou jsem dneska založila mě lehce zaujal výraz "známosti z mateřské považuji za účelové"

pochopila jsem to tak, že automaticky. Nicméně jsem se zamyslela nad tím, že účelové známosti během života zřejmě považuje řada lidí za normu. Na tom by možná nebylo nic špatného, pokud se jedná o skutečně povrchní známostí s lidmi, které sem tam potkáváme, ale spousta lidí má zjevně tuhle kategorii daleko rozšířenější, spíš je to kategorie, s níž se momentálně stýkat považuji za výhodně pro mě, aniž bych toho člověka nějak "musel" nebo "žral".
Ať se to týká jakéhokoliv prostředí včetně zaměstnání.

Já jsem to tak vědomě nikdy nepěstovala, pokud něco skončilo, skončilo, ale nikdy jsem si v duchu neřekla: ty už mi k ničemu nejsi, tak se nebudu obtěžovat. Řídím se prostě podle sympatií, neuměla bych se stýkat s někým, kdo by mi sympatický nebyl - tedy víc stýkat, od toho se zase odvíjí, že toho člověka nechci pak odstřihnout.

No, asi jsem nechutně sentimentální.

Jaký jste typ - nedělá vám problém s kýmkoliv navázat a zase rozvázat kontakt, neberete to většinou sentimentálně, nebudujete si ve většině případů větší citové vazby, k citovým vazbám by to musela být dlouholetá známost nebo spíš někdo, kdo pro vás udělal něco hodně záslužného?
Prostě ke většině vztahů přistupujete pragmaticky už dopředu, že jsou patrně na dobu určitou a nebudete se do toho moc pokládat, čistě pro jistotu?


Nebo jste opak?