Re: Udržujete během života účelové známosti a "přátelství"?

zajímavé reakce

vykopírovala jsem si od Jasněnky tohle:

Vesměs už ty holky mají vlastní dlouholeté vztahy a prostě asi nestojí o prohlubování. A pokud k přátelství přistupuje většina účelově, tak se ani nemám co divit




z celé diskuse mě tak nějak vychází, že spousta lidí má v dětství a raném mládí - škola apod. nějaké kamarádky, se kterými je ale oddělí čas a jiné okolnosti, většina pak neudržuje žádný větší kontakt, nicméně z nějakého důvodu pořád považuje ty lidi za své přátele, kteří by vždy pomohli a on jim, nové lidi považuje svým způsobem za známé, které už si nepustí do svého "kruhu důvěry", nemá potřebu, protože má pocit, že to stačí udržovat na úrovni známosti, protože "přece mám ty kamarádky ze základky, sice jsem Janu neviděl dva roky, ale určitě by pomohla" no a "když se potkáme, tak navážeme tam, kde jsme minule přestali" /jasně, naváže se u toho, jestli je ještě Pepíček na výběrovém gymplu, protože když jsme se naposledy viděly, právě tam nastoupil...pak je černá díra ve znalostech, co se u kamarádky dělo uplynulý rok - nemluvím o lidech, co si třeba pravidelně vyměňují maily/

No nevímjak tu někdo naznačil i mě to přijde jako takové žití v minulosti a lpění na starém a neochota proto vytvářet nové vazby. Nehledě na to, že "krafání u kafe, o které není čas a zájem" je svým způsobem způsob, jak právě vědět, jak ten člověk žije, jak se vyvíjí. Nemusí se zrovna krafat u kafe, ale přátelství s kontaktem jednou za rok nebo ještě méně je pro mě spíš iluze, sentiment na starou dobrou kámošku z vysoké, přičemž kámoška se za poslední léta mohla vnitřně změnit tak, že o tom nemám ani zdání, je to jiný člověk. Ale to já nikdy nepoznám,protože když se jednou za dva roky sejdeme, většinou se jen "zavzpomíná na staré dobré časy", ukážou se fotky, zběžně se vychrlí novinky. Rozhodně nemám příležitost si ověřit, jestli nežiju v iluzi a jestli ta holka, s kterou bychom za sebe na vysoké dýchaly, je pořád ta samá a můžu se na ní doopravdy pořád spolehnout.

Spíš si to myslím, protože jí ve skutečnosti neznám.

Pro mě je prostě přátelství tady a teď, ne nostalgické vzpomínky, které nemají větší pokračování v realitě. Když to přeženu, tak "starou dobrou kamarádku z vysoké" mám pořád ráda, ale spíš se pro mě přesouvá do kategorie známá, právě díky tomu, že se s ní pořád nestýkám, nevím nic o ní ani o jejím životě. A ona je zpravidla už hodně jiný člověk než před patnácti lety.
Takže když žiju tady a teď, do kategorie přátel mám zájem posunout lidi, se kterými se mám šanci vídat. Nemusí to být každý týden ani obtýden, ale prostě průběžně.

Přátelství se podle mě musí pěstovat, něco do něj investovat - čas, energii, i když kolikrát člověk má pocit, že ten čas a energie není.

Ale já bych nevěřila moc na to, že někoho nevidím deset let, neudržuju s ním žádný kontakt, ale pak zazvoním u jeho dveří a on mě přijme s otevřenou náručí a bude ochoten mi ještě výrazně pomoct, když budu potřebovat.
Já na svoji povahu bych to brala tak, že léta o mě neměl zájem jako o člověka /nechtěl se stýkat/, ale když je ve srabu, náhle je stará dobrá kamarádka dobrá.


Ale vysvětlilo mi to mnohé, i to, co tady psala Hanka a Jasněnka, že mají problém v dospělosti si vytvořit nové hlubší vazby, protože okolí je odmítavé. Třeba právě proto, že mám pocit, že má někde ty tři kamarádky z vysoké, dvě ze základky, jednu z první práce - přičemž fakticky třeba má jen tu z první práce, která bydlí ve stejném městě a se kterou ten kontakt nějaký je. No a když má ten pocit, nemá zájem o Jasněnku, Hanku, nebo kohokoliv byť sympatického a takoví lidé, co by se přátelili, jsou pak zklamaní, protože i kdyby chtěli sebevíc, nebudou "Připuštěni do kruhu důvěry", protože jsou bráni de facto jen jako známost.

Prostě nostalgické vzpomínky a iluze jsou ten důvod, proč si dospělá žena těžko hledá nové přátele, když o staré přijde.

Docela by mě zajímalo, kdo z těch, co mají "staré dobré kamarádky" měl možnost si ověřit po létech ryzost jejich přátelství třeba ve smyslu: ubytovala mě na gauči, když jsem odcházela od ex a utírala mi slzy, půjčila mi peníze a zachránila mě...když na mě ex provozoval psychošikanu, pomohla mi získat na to náhled a vytáhla mě z toho, jakákoliv podstatná pomoc

Přijde mi to, že většina lidí skutečné přátele nemá, o některých si to namlouvá, jiné, ze kterých by ti přátelé reálného života mohli být, kdy by se u nich dalo reálně kdykoliv zazvonit, protože bydlí o ulici dál, tak ty zase odmítají.