Re: Žít přítomným okamžikem

Co se té přítomnosti týče, tak za sebe musím napsat, že se mi až poslední dobou daří brát přítomnost na vědomí. Žila jsem zbytečně dlouho tím, co bylo a děsily mě představy z toho, co bude. Viděla jsem budoucnost jako jednu velkou bublinu plnou problémů a starostí (matčiny dluhy třeba),aniž bych tušila, co za 10-15-20 let bude. Řešila jsem hypotetické situace, které nakonec ani nenastaly a naučila se uvažovat jinak. Pořád jsem katastrofik, ale menší
Co mi pomohlo - s věkem už se nemůžu dovolit nechat se trápit blbostma, takže je to jako let balonem - odhodila jsem spoustu pytlíků s pískem, abych mohla letět a cítit nějakou volnost (možná mě mírně posouvají i spodní proudy v podobě těhotenských hormonů, protože jsem momentálně tak vysoko, že se mi z toho až motá hlava ). Dostala jsem se do fáze, kdy mám chuť pořád každému vykládat, jak jsem teď neskutečně šťastná, což jsem nebyla, ani jako dítě, dospívající, mladší. Myslela jsem, že na takové pocity nemám software.
Ty pytle s pískem byly třeba očekávání druhých - jaká bych měla být. Dělání zbytečných kompromisů. Dělání se lepší, nebo prostě jiná. Dělání věcí, které chtělo mé okolí, nikoliv já. Spoustu věcí jsem dělala jen proto, že mi otec jako dítěti implementoval do hlavy, že jsem k ničemu. Takže jsem 30 let dokazovala jemu, matce, okolí, na co všechno mám. Abych nakonec zjistila, že nic z toho mě spokojenější nedělá.
Ufff - když to tak čtu, připadá mi, že to napsal někdo sjetej....Bože, je mi tak dobře, pošli část mého štěstí Hroudě, mám dost pro všechny a když těch pytlíků odhodím moc, spálim se v atmosféře