Re: Když nepomůže ten nejbližší

Já vím, Pawli

No byla jsem po hodně komplikovaném těhotenství a těžkém porodu totálně vyčerpaná z péče o nedonošená dvojčátka. Zpětně si z prvních měsíců po porodu pamatuju jen to, že jsem jela jak nějaký automat, nebýt fotek, tak ani nevím, jak ty naše miminka vypadala. Naprosté vyčerpání, pocit zoufalství a beznaděje. Neměli jsme nikoho na hlídání, tchánovci se n nás vykašlali (tchán mi naopak řekl, že jsem vyžírka státu a jen si válím šunky na MD - tehdy se mě manžel vůbec nezastal ) a abych toho neměla málo, v tomhle období mi onemocněla maminka rakovinou. No a můj muž neměl nic lepšího na práci, než mi jen vyčítat, že na něj nemám čas, že na něj jen křičím (no bodejť, byla jsem prostě zhroucená ...) Místo aby se snažil mi nějak pomoct, chodil z práce záměrně co nejpozději!, protože se mu nechtělo domů, do takové hrozné atmosféry Takže já doma totálně padala na hubu a prosila jsem, ať si můžu zajít od dětí odpočinout, aspoň na nákup do blbých potravin, ale on stále říkal, že si netroufá být na děti doma sám. Takže jsem byla uvězněná u dětí, které mě naprosto vysávaly ...
A když byly dětedm asi 4 měsíce, maminka mi umřela. Ani dvojčátka neviděla. Bylo to děsný, manžel mi tehdy ani nevyjádřil soustrast, prostě se tvářil, že se nic nestalo. Akorát pohlídal mimča během pohřebního obřadu. Kromě toho dokonce odmítl "obětovat" naše peníze na pohřeb, musela jsem si půjčit.

Nechápu to, pořád tvrdil a stále tvrdí, jak mě miluje, ale copak takhle vypadá láska? Nevím, jak se s tím smířit, protože se na naše hádky nabaluje další otřesné manželovo chování, nepoznávám ho.
Opravdu už se mi nechce žít s takovým člověkem, jenže kromě dvojčátek máme i starší děti, sama bych to nedala, tak prozatím zůstávám, ale s šíleným sebezapřením.