Re: Dilema o pomoci

Chápu, že je holka vynervovaná, ve stresu kdovíkde...nedokázala bych to hodit za hlavu, ale v tomhle počasí bych děti s sebou nebrala. Ale já jsem pomáhací typ.
Počkala bych na manžela, nechala mu děti a podrobné instrukce kudy pojedu a v jakých intervalech se budu ozývat pro kontrolu, že nejsem s autem někde ve škarpě a pomalu vyrazila.
I dospělá vícematka má kolikrát v šestinedělí dost práce sama se sebou, co teprve takovéhle telátko. Nesnesla bych představy, co všechno se tam může dít. I v případě, že si holka trochu vymýšlí a potřebuje se především ujistit, že někdo odpoví na její volání o pomoc, a popovídat si chvilku, by ta cesta měla smysl. Pořád lepší vědomí, že jsem naletěla nějaké vyč..ané potvůrce, než si zbytek života vyčítat, že to holka nezvládla a něco se jí nebo děcku stalo.