Re: Dilema o pomoci

Já bych pomohla.

Pokud by se na mě obrátila zoufalá holčina, že jí dítě pořád pláče, že jí asi nestačí mlíko a že nemá doma umělý, že do lékárny to má 20 km a nemá auto (tak nějak si to z toho příběhu představuju) a že neví o nikom blíž, kdo by mohl mít mlíko doma, tak bych se jí ho max. pokusila dodat. Teda - vyptala bych se jí, jestli někdo nemůže přijet k nám, že jí mlíko nabalím... Ale dovedu si to zoufalství představit, mám to v živé paměti, ty stresy kolem prvního dítěte a to jsem dávno velká a dospělá a mám zázemí v obětavém chlapovi, že... Ono možná stačí, že dítě je ve spurtu, řve při kojení, pak i já byla přesvědčená, že mlíka mám málo, že mi došlo atd.

Na letních gumách bych asi do hor nevyjížděla, děti bych taky doma samotné nenechala. Tj. podle možností - ˇpo telefonu bych se jí snažila vysvětlit, že to se prostě stává (spurt), že nemusí panikařit atd. A že musí nějakou tu hodinku počkat, ale že to zvládne a pak že jí to mlíko dovezu. Pokud bych teda fakt nevěděla o někom jiném, kdo tam může zajet, jela bych, až by chlap přišel z práce. Chůdě malé, je mi jí líto i takhle na dálku. Za vydírání či manipulaci to nepovažuju, co byste dělaly vy na místě tý holčiny? Taky bych zkusila povzpomínat, kdo má dítě, kdo by mi to mlíko mohl půjčit...