Děti jako lepší verze nás samotných

Na jednom z nedávných témat mě zaujal názor některých maminek holčiček, které napsaly, že jejich dcery jsou jako lepší verze jich samotných, a že při jejich výchově přišly na spoustu věcí o sobě.
Moje dcery jsou určitě lepší verze mě samotné. Ale taky jsou zcela přesné kopie toho horšího ve mně. Těžko můžu na nich měnit to, co sama na sobě nezměním. Takže pokud jsem se do této chvíle neměla dost ráda na to, abych na sebe přestala být zlá a nadávat si, když něco neudělám podle svých představ, mám jednu z posledních šancí být na sebe hodnější (lepší motivaci už mít nebudu). Protože moje dcery už na sebe začínají být zlé jako já. Já je můžu podporovat horem dolem a říkat jim, co všechno už zvládly, jak jim něco jde, můžu je zbožňovat (přijdou mi obě krásné, chytré), když ony poznají, že sama sebe pořád z něčeho obviňuju, že se prostě nemám dost ráda a pořád pochybuju. Ony to už poznaly a začínají kašlat na to, jak se chovám já k nim, ale nebezpečně začínají kopírovat to, jak se chovám sama k sobě. Asi je dám na výchovu k tchýni, ta je se sebou spokojená moc, protože když se jí něco nedaří, tak za to můžou ti druzí. V jednom jediném se spolu shodneme, že za všechno "špatné" na mých dětem můžu já.