Je třeba v dítěti pěstovat pozitivní obraz otce?

Vážně je třeba v dítěti pěstovat pozitivní obraz otce?

Otec mých dětí je na venek úžasný člověk, úspěšný podnikatel. Já si ho pamatuji jako hulváta, manipulátora a hysterika, co je buď vzteklý nebo pláče, v neutrálním případě nekomunikuje, normálním stavem je přetvářka a hraní si na něco, čím není. Ulhanost, sobectví, despotismus.
Navenek tak zručný manipulátor - že každého přesvědčí o své pravdě - i mně. Po své zkušenosti, jaký měl a má na starší děti, jsem se rozhodla mu tu nejmladší nepřenechat a nevzbuzovat v ní pocit skvělého otce - naopak jí vysvětluji, jaký je doopravdy a ona - kupodivu, na to již přichází i sama a rozpoznává to lépe, než já. Tuhle mi sama dávala příklady, kdy tátu nachytala, jak lže a kroutila nad tím hlavou jako nad absurditou. Učím svou dceru nepodlehnout svému otci, učím ji, aby se uměla bránit jeho citovému vydírání (např. - ne, doopravdy nemůžeš za to, že se s ním rozešla ta nová paní, jak ti vyčítal).

Asi jsem špatná.. souhlasím, ale já si ji prostě nenechám vzít, to poslední dítě mi nevezme..
Nemusí být všichni otcové úžasní za každou cenu... pro mě ta cena znamená - nepřijít o dítě. A spíš se jí snažím vysvětlit, že jsou i muži, co se kupodivu dokáží chovat a chovají docela jinak - a právě to je normální.