Re: Tak trochu dominantní partner

Heleno, v takovémto vztahu žiju 26 let. Nejprve mě přišlo skvělý, jakýho mám báječného muže, všichni mi ho záviděli. Naučila jsem se "nelpět na maličkostech", tzn. vše doma byla "po jeho" - dům, zahrada, výchova dětí, volný čas. Mě oceňoval jako ženu a jako hospodyni. Podle něj žena má vytvářet domov, takže on a děti šli bruslit, a já jsem jim zatím měla udržovat teplo rodinného krbu, napéct buchty a čekat s úsměvem a horkým čajem, až se vrátí.
Všechno jsem to přijala, přetavila jsem v sobě každý zárodek samostatnosti v úctu k mému veliteli, který všechno zařídí. Veškeré příjmy šly na účet, který patří jemu, a já od něj neměla ani platební kartu. Prostě když jsem chtěla něco koupit, musela jsem si mu říct. Nikdy mě neubližoval (fyzicky), vždy se choval laskavě a láskyplně, ale nakonec jsem zvolna plíživě upadala do deprese. Neměla jsem vůbec pocit, že mám doma nějaký problém, a trvalo mi tři roky psychoterapie, než jsem pochopila, že se mýlím.
Začala jsem pomalu, bez "revoluce", pracovat na svém osvobození. Dál jsem byla hospodyňka, dál jsem byla maminka, ale kromě toho jsem se začala stýkat s dalšími lidmi, našla jsem si svoje přátele (předtím jsme měli přátele pouze společné), založila si svůj účet, začala se věnovat charitě, atd. Kupodivu se tímto krokem velmi zlepšil můj vztah s našimi dospělými dětmi, najednou mě začali brát více s respektem. Ale můj muž to neunesl, našel si milenku, která k němu vzhlíží jako jsem kdysi vzhlížela já. Dřív by mě to zabilo, tak hrozně jsem na něm byla závislá (citově), teď mu to přeju. Aspoň se mi lépe dýchá.