Re: Srdeční dilema..

Já odešla, když byl synovi cca rok a půl... Taky to hodnotím jako nejlepší rozhodnutí v životě, teď už synovi bude skoro 10let a NIKDY jsem toho nelitovala...

Nicméně "boj" a nervy to byly strašné... Chtěl střídavou péči, soud se táhl roky (protože se nechtěl vystěhovat z mého bytu - což jsem mohla soudně dosáhnout až "po rozvodu"). Strašně dlouho jsem si říkala, že to přece musí jít, dohodnout se normálně, v dobrém... no, nešlo... Dost jsem ho zaskočila reakcí, že střídavá péče je fajn, že alespoň spolu budou mít super vztah a já čas i na sebe... Stálo mě to strašné sebezapření, samozřejmě jsem si střídavku nedokázala vůbec představit (protože prostě jako otec vůbec nefungoval) - ale on to nečekal a hlavně jsem mu tím sebrala nejsilnější zbraň, jak mě vydírat... Paradoxem bylo, že z bytu ho nakonec po asi dalším roce a půl vystěhovali jeho rodiče - jsem jim strašně vděčná... Důvodem rozvodu byly automaty...
Časem se to usadilo, dneska syna vídá relativně často a kupodivu už s ním je rozumná řeč... Což ve chvíli uražené ješitnosti prostě naprosto nešlo...