Re: V manželství jako v pasti...

Řeším podobnou situaci, jen bez té kolegyně. Rozvod zatím nechceme ani jeden kvůli dětem. Zmítám se mez nadáváním si, že mám požadavky jak romantická hrdinka z románů Tolstého nebo Austenové (tzn. blbnu), a naprostou citovou prázdnotou. Můj muž funguje jako táta a pro rodinu dělá maximum. Pro mě by to dělal taky, pokud by mi stačilo koupit nějakou drobnost nebo jiné dárky, něco pro mě vyrobit, vykonat. A já na něj s požadavkem projevování citů slovy a doteky, sexem. Jsem frustrovaná tak, že to až fyzicky bolí. Navíc o mě chlapi projevují zájem a já na ty jejich lichotky a narážky reaguju. Navenek odpovídám naprosto v pohodě a směju se, nikam dál to nepustím, ale podporuju to. I když toho chlapa nechci. Jen proto, že potřebuju vidět, jak na mě kouká a že na mě myslí (beru to čistě neosobně, pozornost jako pozornost, prostě mě to aspoň nouzově udržuje při vědomí jako ženu, dává pocit, že to není ve mně, ale v manželovi). Navíc to ani dál pustit neumím, i když v jednom případě bych o to stála. Nějaké moje vnitřní nastavení (proti mé vůli) ze mě vyzařuje, že jsem prostě vdaná paní se závazky... Nebo je tak nastavený on, že vdanou prostě ne, což naprosto chápu.