Kachna, husa a vegetarián

Po několika letech, kdy jsem kachnu nedělala, jsem se znovu ujistila, že tohle nevydržím.
V noci jsem vstala, naloženou kachnu jsem opekla na másle, obložila a vycpala pomeranči, jablky, polila sherry (původně byla pomazána rumem, ale v půl třetí ráno jsem bez brejlí nemohla najít flašku) a vrazila do trouby na 120 stupňů.
Za 3 hodiny mě vzbudil strašný smrad (ehm, přirozený důsledek pečení kachny, žádný požár nebo tak něco), tak jsem se doplazila k troubě, před níž byly seřazeny kočky a hypnotizovaly ptáka pohledem. Stáhla jsem kachnu na 100 stupňů v naději, že to poleví. Polevilo, na chvíli jsem zase usnula, ale ta hrůza samozřejmě nezmizela.
Dopoledne jsem sezvala konzilium dvou nezávislých masožravých čichačů, kteří již s kachnou měli tu čest. Smáli se a pravili, že kachna smrdí vždycky, proč prý nedělám husu, že husa voní. Barák mi prý smrdí naprosto odpovídajícím způsobem. Tak jsem je pozvala na oběd a děti začaly vyrývat, že prý bychom příště měli zkusit z experimentálních důvodů husu. Podotýkám, že maso vařím a peču výhradně pro děti, sama to nejím, nevím, jak to chutná, ani jak to má chutnat.

Tak se ptám – opravdu husa nesmrdí? Co se zbytky pečené husy, které děti nesnědí? Zmrazit? Nebo raději péct půlku husy a třeba za týden druhou? Dá se někde koupit malá husa? Nemám se na to raději vybodnout a věnovat se výhradně kuřatům? O huse jsem původně uvažovala spíše jako o domácím mazlíčkovi a náhražce za hlídacího psa po vzoru Konrada Lorenze...

P.S. Ta pečená kachna vypadá docela hezky.