Re: Útok splínu a pálení dobrého bydla na mé psýché. Co s tím?

Měla by sis najít něco, co by tě bavilo, ale nikdo ani nic by ti nebránilo to dělat


tohle, co ti napsala Janina je pravda. Bohužel už jsi limitovaná dítětem, které sis pořídila dobrovolně, s dvěma dětmi bys byla limitovaná v pracovním uplatnění ještě víc.

Takže už nejsi v situaci Kambaly, že můžeš sbalit kdykoliv batoh a odjet třeba na druhý konec světa, prostě musíš hledat to, co JDE a ne to, co NEJDE. Prostě vymyslet něco schůdného teď, nebo naopak se školou chvíli počkat, než dítě odroste, líp vyřešit hlídání.

Strach, že nebudeš pořád v centru obdivu, to komentovat nebudu, to je z ženského hlediska pochopitelné, i když lehce infantilní.

Ale je tu ještě poslední věc - měla by ses zamyslet, co sis vlastně od života s tímhle mužem představovala. "Jen" jsi nechtěla být sama a chtěla jsi zplodit děti? Nebo ti někde v podvědomí straší představy, že on měl třeba - chtít víc dětí, že kdyby byl víc finančně zajištěný nebo víc spolupracoval na domácnosti a hlídání dítěte, nemusela jsi vzdát školu. Nemusela jsi třeba urgentně nastupovat do zaměstnání, ale školu dodělat.....možná máš dokonce pocit, že děláš to, co od tebe manžel očekává a co je nutné na všech frontách, on je spokojený, ale ty své potřeby zapíráš.

Měla by sis prostě přiznat, co sis původně představovala, jaký váš a tvůj život bude. On si člověk často neuvědomuje nebo nechce přiznat, že třeba styl života, který s partnerem má, mu nesedí, ale že prozřel až pozdě, nebo to dřív nezvážil, nebo se partner dřív jevil jinak.

Pak je ovšem otázka, co s tím prozřením a přiznáním pravdy uděláš? Ale je to asi lepší vědět, co mi vadí, než mít pořád neurčitý pocit deprese..