Re: Čím jsem starší, tím víc mě dojímají události

Mě dětský, psí a matkovský příběhy nedojímají, vlastně mě ani nezajímají.
Zato se dokážu rozbrečet kdykoliv a kdekoliv, když hraje pěkná hudba, když vidím nějaký pěkný klip, film, nebo si něco přečtu. Ale ta hudba je nejúdernější, normálně jedu v autobuse se sluchátkama, rádio, a zazní třeba I believe I can fly, a já se rozbrečím jak želva.
Rozbrečí mě klidně i obraz. Když hýbali s epopejí, tak sem brečela. Když se rozpadla moje oblíbená skupina, tak sem měla týden depresi, a brečela sem. To bylo před měsícem, ne v pubertě.
Když slyším naživo housle, tak se rozbrečím tutově, brečela sem i v kavárně když začlo hrát piano. Když hrál na ulici saxofonista nějaký bluesový kousek, tak sem stála u výlohy, dělala sem, jakože nic, třepala sem bradou a snažila se nebrečet.
Ve mně se rozlije taková neskutečně přesahující krása, že to neumím pojmout, a brečím.
Ty vogo, když to po sobě tak čtu... já su cvok