Re: Beránci a vlci

"k prosazení sebe sama ve větším měřítku člověk prostě musí mít na prvním místě sebe a své zájmy. "

To si myslím taky.

S tou služebnou náturou je to určitě taky hodně k zamyšlení. Já se třeba za služebnou náturu nepovažuju v tom smyslu, že bych měla nějaké ambice "pomáhat lidem", spíš mám z toho osypky, protože si myslím, že v první řadě si má každý pomoci sám a na druhé se obracet až v nějaké fakt mimořádné situaci, kdy už to vlastními silami fakt nelze. Ale na druhou stranu se cítím odpovědná za lidi, které jsem k sobě připoutala, takže třeba když jsem si udělala děti, tak se cítím povinná (samozřejmě s manželem, ale teď se soustředím na vlastní pocity) se o ně postarat po tu dobu, kdy to budou opravdu potřebovat, takže teď taky de facto sloužím (ve smyslu že upřednostňuju jejich potřeby před svou kariérou) a myslím, že je to tak v pořádku, protože je to moje povinnost, kterou jsem na sebe dobrovolně vzala, a že by nebylo fér přesouvat ji na někoho jiného.

A takhle to mám i obecně - sama jsem několikrát byla v situaci, kterou bych vlastními silami nezvládla a byla jsem strašně ráda, že se našel někdo, kdo mi pomohl. Ale snažila jsem se maximálně o to, abych co nejdříve zase byla schopná postarat se o sebe sama. A obráceně to vnímám taky tak - nevadí mi pomoct v okamžiku, kdy se ten druhý topí, ale točí mě, když si pak na to někdo zvykne a vyžaduje pomoc i v situacích, které by už mohl a měl zvládnout sám.