Re: Kdy řešíte partnerské problémy?

Muž si žádné problémy neuvědomuje a tedy neřeší. Jeho trápí jen ty "jeho", které si chce vyřešit sám, což občas vede k tomu, že já mám pocit, že žádné nemá a pak na něj začnu valit ty svoje nebo rodinné . Ale většinou fakt nic moc neřeší a zejména ty rodinné neregostruje.

Já když mám problém, tak mlčím. Mlčím, mlčím, mlčím, prožívám, většinou velmi intenzivně. Muž už se dávno naučil, že mě má nechat mlčet a jakmile si odžiju emoce, budu schopná mluvit a můžeme to probrat. Děti tohle ještě neumí, takže hodně "bouchám", ač za to vlastně nemůžou a problém to nevyřeší...ale prostě nemám kdy si to odžít a to mi nedělá dobře.

Takže když mlčím a "vrčím" muž si uvědomí, že mám asi problém a čeká. No a když to vnitřní napětí povolí, tak někdy bulím, někdy mu zcela pragmaticky sdělím podstatu problému a řešení (to má nejradši ), někdy jen nastíním problém a hledáme řešení spolu. Taky už ví, že někdy jsem schopná problém vyřešit, jen o tom musím mluvit nahlas a nejlépe s ním, takže víceméně jen poslouchá a přikyvuje. Jen jak dojde na jeho čas v práci a na práci, tak to tedy řešení nemá .

Kdysi byl hozen do vody, když jsem čekala dvojčata a bylo podezření na TTTS a pak mě zavřeli do porodnice a my se do toho stěhovali, to mu zůstalo na krku patnáctiměsíční batole a celé stěhování...s pomocí jeslí a rodičů to zvládl a pak s dvojčaty celkem obstojně fungoval a dalo se s ním dohodnout i to chození domů zhruba na šestou....do té doby nic a od té doby je to zase horší a horší . V současné době už se občas bojím i zeptat, kdy přijde domů .

Jinak když si nejsem jistá, že rozhovor emočně ustojím a přitom je potřeba řešit co nejdříve právě proto, abych se nezhroutila, tak píšu mail. Jednak mě to nutí si to v hlavě srovnat, můžu si u toho bulet, a hlavně on má pak dost času na to si to třeba i opakovaně pročíst a zamyslet se nad tím, což mu dává větší prostor, než když přijde v devět (nebo v jedenáct) večer a já na něj vybalím, že kašle na děti i na mě a že já se brzy sesypu (což jsem taky párkrát udělala ). Když tedy po takovém mailu přijde a jeho chování se nemění a ani o tom nemluví, tak se jen zeptám, jestli ho četl...on měl totiž tendenci občas ty maily ode mě odkládat jako nedůležité ....a to jsem mu psala a píšu minimálně, takže když už jsem psala, asi nějaký důvod byl, že .
No a ty maily už také většinou obsahovaly návrhy řešení, případně dotaz, jestli ho nenapadá jiné, lepší...prostě co dál?

Jinak celý nás společný život s dětmi je prostoupen jeho snahou, abych já se od něj co nejvíce odpoutala a co nejméně ho potřebovala a děti též, zatímco já se snažím udržet určitou míru závislosti právě proto, aby měl vůbec šanci si uvědomit, že k němu taky patříme a potřebujeme ho i jinak, než jako kasičku.