Závidím kamarádce partnera

Nevím jak to jinak nazvat, i když to není přesné, protožě jí nezávidím toho chlapa jako takového, ale jeho chování k ní a k jejím dětem. A mrzí mně, že tohle nikdy nepoznám. I když je to kamarádka, tak se nemůžu zbavit pocitu závisti. Samozřejmě jí to přeju, ale sobě bych to prostě přála taky a je mi ze sebe samotné smutno.
O co jde? O víkendu jsme byli na návštěvě u kamarádky. Má asi necelý rok nového partnera. Kamarádka je rozvedená, má dvě malé děti 6 a 3 roky. Krátce po rozvodu poznala tohoto partnera. Miluje ji, udělá pro ni první poslední, stará se o její děti, všechny si nastěhoval k sobě do svého domu. Bere je na výlety, dovolené, kupuje jim dárky. Když jsou spolu, je na něm vidět, jak moc ji má rád. A mně to teď přišlo tak strašně líto, že od toho víkendu nemyslím na nic jiného než na to, jak moc bych si přála něco takového taky prožít. Jenže mám smůlu, protože můj přítel je úplně jiný. Jsme spolu třetí rok a o něčem takovém si můžu nechal leda zdát. S mým synem sice jakž takž vychází, ale aby s ním chtěl bydlet, o tom nemůže být řeč. Vídáme se vlastně jen když je syn u otce nebo u prarodičů. Společných aktivit máme málo. Synovi je 12 let, takže není malé dítě, starat by se o něj nemusel a ani by mu myslím nepřekážel. Tedy já myslím že ne, on si myslí asi pravý opak. Sám děti nemá. A mně je moc líto, že všechno to, co kamarádka prožívá a co plánuje do budoucna se mne netýká. I když bych ani nečekala tolik, co má ona, mně by stačilo, kdybychom mohli být normální rodina. Nechtěla jsem a nečekala od přítele, že by se o syna staral. Mám dobrou práci, vydělám dost peněz na to, abych se o něj finančně postarala sama. Hlídání už taky obstarávat není třeba, pohlídá se sám. Když vidím, jak partner kamarádky zařizuje i to hlídání, platí slečnu na hlídání, aby mohli někam vyrazit večer, jak je k dětem pozorný, je mi to líto. Plánují společné miminko. Ani to se mne netýká, protože podle přítele jsem na to už stará (jsem o dva roky mladší než kamarádka). Jak se zbavit těch myšlenek a přestat se obviňovat a hledat na sobě chybu, proč taky nemůžu být šťastná a mít nějaké plány do budoucna s mužem, kterého miluju? Jsem horší než ona? V čem? Nebo dělám něco špatně, že se ke mně a k mému dítěti přítel chová tak odlišně? Omlouvám se za román, nemám komu to říct a moc mne to trápí.