Re: Závidím kamarádce partnera

Brikitto,
dost Ti v určitých věcech rozumím. Můj chlap taky váhal se sestěhováním. Bylo to těžké, můj syn mu nevadil, spíš byl problém, jak jsme si později vysvětlili mezi mnou a jím - věkový rozdíl a jiné věci. Já už tehdy byla rozhodnutá se s ním rozejít. Nakonec jsme se teda sestěhovali a když jsem s klukem den pryč, pořád volá, kdy dorazíme, že mu je doma smutno. Jsme spolu 8 let. Společně bydlíme 2 roky. Funguje to dobře, jen s tím miminem to u nás taky nebude lehký. On má dvě dospělé děti. Já se teda necítím být "matkou pluku", ale jedno dítě bych ještě možná i s radostí vydržela...Neřeší se až tak finance, spíš ten věk, přítel je 45 plus...
Mám se dost dobře, hodně cestujeme, synovi dává moc, naučil ho plavat, lyžovat, sjíždět řeky, lízt po horách, kempovat.
Mně naučil vyhodit si z "kopejtka" ohledně peněz, třeba že není prohřešek koupit si ty drahý boty, nebo nechat na večeři 2 litry. Taky mi vysvětlil historii od 1.sv. války, mnoho večerů jsme to diskutovali. Má moc rád moji rodinu. Takových věcí by bylo spoustu.
Já ho naučila vynášet koš, když je plný, sklápět prkýnko, dali jsme se spolu do zahraničního obchodu a do studia cizího jazyka. Neustále ho učím respektovat jeho vlastní matku, i když je to těžký oříšek.
Jsme napojení. Neumím si život bez něho představit, jen nevím, jestli budu obětovat tu možnost mít druhé dítě.
U mně zatím pro pořád vítězí, bio hodiny se vyblikaly asi v těch 19ti a teď už mlčí:) ne to je blbost...
Kdybys chtěla, napiš na mail. Jinak hodně štěstí.