Re: Jsou doktoři nenasytní?

" vzdávám se. jediná věda jest medicína"

Nic takového není sdělováno. A to ani medicínou ani lékaři ani nickem libik.

Medicína ani zdaleka není jediný vědní obor, stejně tak lékařství není jediným oborem lidské činnosti.

Založené thema o nenasytnosti lékařů není ničím, co by mohlo vést k nějakému poznání, a to ať již jde o debaty do věci zasvěcených či pouhé pohledy zvenčí a zdálky. Debaty o ohodnocení práce či činnosti toho či onoho jsou plané. Stejně tak plané jsou debaty zda ten či onen by měl mít více než tamten a zda když někdo chce více je či není nenasytný. A stejně tak plaé jsou debaty o tom, zda jeden vědní obor je náročnější než druhý, či zda jsou stejně náročné, a to jak na studium, tak na činnost. Pokus o sestavení rovnice či nerovnosti typu jablko rovná se/nerovná se uhlu jsou principiálně špatné a tak ani nemají češení.

Ryze totalitní společenko-ekonomická formace určující jak potřebné počty lidí v těch kterých oborech tak odměny za jejich práci skrze společenské plánování by se
takovými otázkami mohla zabývat aby dala najevo zájem o spravedlivé rozdělení, ale nikdy by k takévému spravedlivému rozdělení nedošla.

Když má někdo ucpaný komín a žádnístarosti s tělem a duší, je mu lékař ši sociální pracovník na dvě věci, kdežto kominík drahocenný. Když někdo stůně a volá lékaře, aby se ho po ošetření optal co je dlužen, zaslouží odpověď že stačí třetina toho, co tomu lékaři chtěl dát, než ten přišel. Ta odpověď vyjadřuje různost vztahu i ceny za různých okolností.

Jak náročné je studium. Jednak nejde jen o ně, jednak nejde jen o studium zakončené diplomem. V každé profesi a v každém oboru lidské činnosti a v každém vědním oboru přibývají informace, bez nichž se činnost neobejde. Celoživotní vzdělávání je věcí každého, kdo se chce uplatnit a udržet v zastávané posici.

Samotné vysokoškolské studium je jistě různě náročné, ale nedá se moc říci, který obor je náročnější více či méně. Lékař s excelentními znalostmi ve své medicínské disciplíně nemá problém s poznáním, že by nebyl s to vystudovat právo, fysiku či španěltšinu nebo nějakou múzu. Když jsme za studií sedávali pospolu, pak studenti jiných oborů zděčeně hleděli na objem našich učebnic či script, kdežto nám stačilo nahlédnout na dvě stránky matematiky, abychom ji okamžitě zavrhli jako nevystudovatelnou. Studium nesměřuje k memorování, jak tu někdo zmínil, kdežto k porozumění studované věci, což je do jisté míry podmíněno i zájmem o ni.

Postgraduální studium je jiná věc, ale podobná tomu školskému. Jeho rozsah je dán jednak povinnostmi, jednak vlastním zájmem studujícího. A také tím, co za znalosti vyřaduje ověřovací zkouška, u lékařů např. atestace. Jeho náročnost je opět dána tím, kolik informací existuje a které z nich jsou nezbytné pro činnost.
A to zas je dáno dynamikou rozvoje poznatků v oboru - moje generace prožila nebývalý rozvoj jak samotných poznatků, tak jejich aplikací a navíc nebývalý rozvoj techniky, což vše zavdalo i objektivní potřebu vnzniku subspecialisací, protože ani uvnitř jedné (tzv. základní) medicínské disciplíny nebylo možno zvládat vše, co věda a technika přinesly. To ale neznamená, že specialisté by se tak stali lidmi, kteří ví vše o něčem a nic o všem ostatním.

Nemohu moc mluvit o sociálních věcech, byť sociologie je každodenní součástí lékařské péče. Lékařství řeší věci vyžadující péči odkladnou a neodkladnou. Při tíé druhé není času pátrat po informacích, musí být pohotově v hlavě, musí se utřídit během i vteřin, aby mohly být využity. Když nejsou, je to velký problém.
Tím se dostávám k odpovědnosti, o níž ty také byla vyjádření všelijaká. Odpovědnost je jednak přirozená, obecného rázu, tu nese každý, kdo má svědomí. Pak je tu odpovědnost daná medicínsky, tedy pravidly oboru. A konečně je tu i odpovědnost právní, která pro poskytovatele zdravotní péče se zvýraznila v posledních letech nebývale do šířky i hloubky (a skoro bych řekl, že to moc dobré pro pacienta i pro samotnou péči není, ale to si společnost musí sama rozmyslet, kam až chce v tomto zajít). I všechny tyto odpovědnosti dílem určují potřebu informací, znalostí a dovedností.

Pak tui ještě byla zmínka o (ústavních) pohotovostních službách, jak jsou snadné, neboť se prospí. Náhlady bývaly i horší, dle nich každý doktor byl děvkař a každá sestra coura, na služnách se jen chastalo a souložilo. Dnes tedy jde o prospání, navíc placené. Inu, nejen na netu se to sděluje. Před lety mi kamarád pracující v jiném oboru, cosi takového také řekl a tak jsem mu nabídl, aby si topšel se mnou zkusit. Bylop naprostoběžné, že se nastoupilo v sobotu v sedm ráno a skončilo v pondělí 15.30. Nemusel nic, jen se účastnít jako stín. V neděli ráno řekl, že toto by nikdy nedělal a dál už stínovat nebude a nevěří, že ještě mohu nějak nad ěčím přemýšlet. Vše je tréning a zvyk, ale řeči o tom, že se doktor za prychy vyspí, jsou zcela pitomé. Nemusí být deset příjmů za noc, ba ani jeden, stačí jen jeden jediný "akutní" pacient, přičina jehož potíží není poznána, a celá noc je "prospána" s plnou hlavou starostí, nervů, napětí, obav. Věru klidné spaní. A věru, nebývá jen jeden takový pacient.