Re: Do školky za každou cenu

Zajímavé, že všichni píšete, že vaše děti brečí/pobrekávají/stýská se jim/stojí někde v koutku/jsou zamlklé a smutné atd. atd...- i v případě, že vy se od nich odtrhnete a odejdete.

Já jsem měla s mladším synem jinou zkušenost.

Do školky nastoupil v 3 letech a 2 měsících. Ráno řev a řev, scény strašné, odtrhávání od nohy učitelkou, žádné vysvětlování, domlouvání dokonce ANI SLÍBENÉ ODMĚNY neměly žádný účinek. On prostě nechtěl a hotovo.

Jakmile za mnou zapadly dveře šatny a odešla jsem, byl naprosto v pohodě, zapojoval se do her s ostatními, zvládal sebeobsluhu - oblékat se, WC, najíst se. Vím to, protože jsem kolikrát poslouchala v šatně, jestli se doopravdy ztiší nebo ne a on byl opravdu do pár minutek po mém odchodu úplně v klidu.

Když jsme přišli pro něho odpoledne, tak celý rozesmátý běhal po třídě, žádné stání v koutku, nic takového, prostě bylo vidět, jak je mu tam dobře a je zvyknutý, ale to ráno, než jsme ho tam nechali, bylo opravdu hrůzostrašné a dodnes mi vstávají vlasy na hlavě z té síly, co to dítě bylo schopno vyvinout, aby do školky nešlo.

Navíc byl hrozně marodný, vydržel max. 1 týden a pak 2 týdny doma nemocný, takže jsme ve školce jakoby "začínali" pořád znovu a znovu...prostě nekonečný příběh.

Druhý rok to bylo o kousek lepší, že nebyly scény ráno, ale naštěstí jsme vymysleli mávání z okna jako rituál, takže už jsme se nezatěžovali nějakým odtrháváním od mojí nohy, ale vždycky stoupnul do okna, zamávalo se a hotovo. Třetí rok to stejné co druhý - ráno zamávat, oblíbeného plyšáka. Bohužel i ten druhý a třetí rok býval dost marodný, ale už díkybohu vydržel třeba měsíc nebo dva v jednom kuse chodit, takže jsem neměla pocit, že pořád "začínáme".

Ta vysoká nemocnost a to, že je narozený v létě, přispěly k tomu, že má odklad a do školky chodí letos čtvrtý a poslední rok. Mávání a šašíka si nosí dodnes a v šatně při oblíkání a než odejdu, tak je vidět, že je prostě "nejistý". Přitom žádný problém s ním učitelky nemají, ve třídě je mazák, lítá s děckama, hraje si, zapojuje se, jí - všechno. Jenom ten problém odloučení ráno.

Dodnes netuším, co se v té jeho hlavičce honilo a honi....já už kolikrát měla na něho spíš vztek, že si vytrucovává, aby mohl být doma, protože jsem si jinak neuměla vysvětlit to, že jakmile za mnou zapadnou dveře, tak je naprosto v pohodě jakoby mávnutím kouzelného proutku.

Žádné "náhradní varianty" jsme zavést nemohli - žádná babička ani nikdo jiný by syna dlouhodobě celé dny nehlídal, oba s manželem v práci na plný úvazek, takže do školky prostě "musel".

Spíš mi bývalo líto staršího syna, který na sobě nic nedával znát, ale tu posmutnělou mávající postavičku v okně třeba za tmy v zimě vidím před sebou dodnes....to byl a je typický introvert, který nic nedával znát, vše prožíval sám v sobě. Oproti tomu mladšímu byl ale daleko méně nemocný, takže na školku si v podstatě zvyknul během 14 dnů - jemu stačilo zvyknout si na jiný "režim dne" a byl v pohodě. Neměla jsem pocit, že s pořád "začínáme" jako s tím malým, protože ten starší v pohodě odchodil 3 nebo 4 měsíce bez omarodění.....

Zkušenost s tím pomalým zvykáním a nespaním po obědě mám takovou:
kolegyně tak dlouho odkládala pobyt ve školce do odpoledne, že její syn ani jako předškolák nikdy nebyl schopný být ve školce i se spaním. Ze začátku to šlo, ale potom kolem něho lítali celá rodina jako otroci, ona platila nějakou paní, aby pro něho chodila, protože tak dlouho odkládali zvykání na celodenní pobyt ve školce, že on si prostě nezvyknul nikdy.

Těžko říct. Přeju pevné nervy, třeba to bude za pár týdnů lepší, hlavně aby nezačal nějak moc marodit, protože to potom s tím zvykáním začínáte pořád znovu.