Re: Kde berete motivaci? Jak donutit k důslednou ti sama sebe?

anemon, psala jsem něco velmi podobného do diskuse věnované lenosti, tak to sem zkopíruju - sice to není úplně stejné téma, ale má velký překryv a nechce se mi sepisovat zas tak dlouhý příspěvek

tak samozřejmě, že jsem občas líná. A i když se snažím si to vnitřně okecat, tak stejně vím, že je rozdíl, velmi hluboký rozdíl mezí leností a odpočinkem.

A s tím souvisí pak výsledný vnitřní pocit - pocit pohody při odpočinku (umím úplně poklidně sedět na lavičce na zahradě a koukat na růži a fakt se nezvednu a nejdu ten plevel vytrhnout) a pocit zhnusenosti a zmaru, když to není odpočinek, ale lenost. Když vnitřně v tu chvíli VÍM, že si únavu a nutnost dřepět jen vsugerovávám a tím se vlastně unavuju, je to duševní námaha, obelhávat sama sebe a tím se v kruhu vlaastně dooprqavdy unavím a pak fakt jakože potřebuju odpočívat... ale chválabohu mám dostatečně silný vnitřní motorek a lenost ve většině případů umím překonat a rozetnout ten kruh.

Samozřejmě, někdy se nepovede. Ale v drtivé většině případů ano. V poslední době mi s tím pomohly výše již Cimbur zmíněné přednášky (knihu jsem nečetla).

A tak obecně k stíhání a tak. Jistě, něco je vrozené, jsem celkem od přírody spíš aktivní. Ale ze své rodné rodiny jsem ta od přírody nejpomalejší
Jsem přesvědčená, že je to daleko více věc přístupu. Hlavní věc je, že si nic sama sobě neznechucuju. Nikdy činnosti předem nemaluju v barvách hnusu, prudy a otravnosti. Nepřistupuju primárně k mytí umyvadla jako k fujce, při které musím ohnout hřbet a šmrdlat pitomou houbičkou a zase to bude zejtra špinavý... ale přistupuju k tomu prostě jako k mytí umyvadla. Buď zcela bez emocí, nebo ještě častěji s určitým pozitivním pocitem, že bude hezky čisté, že je to prima, že mám tak hezké bydlení se zánovním umyvadlem, že je to radost, mít domácnost, o níž je potřeba pečovat... mám v sobě vnitřní nastavení směrem k vděku, radosti a pokoře vůči tomu, co mám a mít bych nemusela. A nepěstuju v sobě předem falešný odpor. Ono totiž (jak tu ostatně většina píše) když už se člověk vybičuje a zvedne se z toho hnití a jde tu činnost udělat, tak si ve výsdledku uvědomí, že ona vlastně zdaleka nebyla tak namáhavá, nechutná, nudná, dlouhá... jak ji viděl ve svých představách. Lenost totiž není opakem aktivity, lenost je pěstování vnitřních démonů a hýčkání vlastního chundelatého strachu z nich. Překonat lenost znamená vzít pohrabáč na bubáka (viz. Pratchett).

Lenost daleko víc než s nějakou únavou souvisí s naším cynismem a pohrdáním a neláskou k prostředí kolem sebe. Chybí nám dětský úžas z pohledu na hvězdy. Když se podíváš na vysavač očima dítěte, které ho vidí poprvé, neuvidíš v něm "ten blbej starej krám, co už blbě saje a radši ani vysávat nebudu, bolel by mě z toho hřbet a stejně bordel nikoho nezabil..." - ale uvidíš v něm draka s dlouhatánským krkem a Ty ho zkrotíš, lapneš za hrdlo a on za velkého řevu skloní hlavu k zemi a sežere nepořádek za trest, že předtím sežral princeznu... lenost je totiž jen obraz všednosti, který sami sobě vtiskujeme do vlastní duše. A úplně zbytečně.

A ještě jedna věc - "pilná včelka" bývá (viz. zmíněné přednášky) často jen jinou formou lenocha, lenocha hyperaktivního, který odsouvání nepříjemných činností maskuje před okolím, ale hlavně sám před sebou tím, že pořád něco dělá. A tohle jsou pak ti adepti na sesypání, protože to vnitřní hnití z neudělaných nepříjemností nabývá rozměrů úplně stejných oblud, jako u těch, co nic nemaskují a rozplácnou se. Jen se u tohoto vlastního duševního sebevyčerpávání leností ještě bokem poněkud víc vyčerpávají fyzicky.

A jelikož jsi chtěla konrétní recept na boj se svou vnitřní leností
Lenost se mi překonává daleko snáze, když večer proberu v hlavě den a "odškrtnu", co je hotovo, a naplánuju si, co budu dělat den další. Neplánuju si neúměrné objemy činností (až na výjimečné situace) - znám se a vím, jaké je moje tempo (ono totiž ve skutečnosti není nijak závratné). A večer vždy opouštím čisto. Tj. čistou linku, čistý stůl, odklizené předměty ze zásadních ploch. A jelikož to dělám každý večer, tak se mi tu nenahromadí hory, které by pak večer zabraly šíleného času, který by mi kradl spánek. Taklhe věnuju večer domácnosti kolem 20 minut - nádobí do myčky, klidit linu a stůl, umýt umyvadlo, posbírat hračky. To je asi všechno. A ráno začínám vždy se zhruba stejným stavem bytu každý den a ten stejný stav se dá udržovat bez vyčerpání.
Další věc je, že chodím včas spát a cením si svého spánku, nespím nikdy méně než 7 hodin.
Další věc je, že každý den musím odejít ven - když se ráno zaseknu doma, tak se mi sepne vnitřní hnicí okruh a pak zybtek dne mnohem víc lenivím.

A další, hrozně důležitá věc - nikdy nerozmělňuju činnosti. Když vařím, tak vařím, když se koukám na film, tak se koukám na film, když žehlím, tak žehlím, když pleju, tak pleju, když spím, tak spím... to je totiž jeden z velkých morů a generátorů lenosti - nesoustředěnost, neschopnost se věnovat jedné činnosti chviličku intenzivně, tříštění a pocit "že si to zpříjemním", což ale ve skutčenosti vede k nadměrné duševní námaze, prodoloužení činnosti za cenu vyšších ztrát vlastních sil a takto vnitřně trvale unavovaná duše daleo snáz rodí obludy hnusu z činnosti. A tohle tu určitě za chviličku všichni budou rozporovat, že kdyby nekoukali při žehlení na film, tak ani nevyžehlí, jaká by to byla otrava... a to je právě to ono. To vnitřní a priori nastavění do modu "OTRAVA, PRUDA, DŘINA" a jeho plané ubíjení a přebíjení zbytečnostmi a uhýbaní před bubákem.