Citově závislý partner - je možné, že z toho vyroste?

Zdravím v podvečer. Jsem ve velkém přemítání. Mám partnera (32 let), jsme spolu 5 let, máme spolu syna (3 roky). Vztah byl od začátku hrozně komplikovaný a vlastně nikdy nebyl úplně v pořádku. Když jsem ho potkala poprvé, tak jsem instinktivně zdrhla (doslova) po měsíci chození. Ale po dvou letech mi asi přeskočilo a znovu jsme spolu začali chodit. Fascinoval mě (a stále fascinuje), je velmi chytrý a intelektuálně si rozumíme. Nekonečné rozhovory a porozumění pro témata, která mohu sdílet jen s málokým. On od začátku deklaroval, že děti nechce, že na to psychicky nemá. Já jsem to přijala, protože jsem byla zamilovaná. Jenže po roce jsem otěhotněla. On chtěl, abych šla na potrat, řekl tehdy hodně hnusných věcí, které se do mě dost zakously, ale tehdy mi strašně záleželo na tom, aby naše dítě mělo úplnou rodinu. Nedovedla jsem si představit, že náš syn bude od miminka vyrůstat bez táty. A tak jsem se rozhodla, že vydržím, že se to přežene. Přehnalo. On je dobrým otcem (i když mám nějaké pochyby), má syna rád, věnuje se mu. Praktické věci taky nějak fungují, když je doma, uvaří, postará se o malého, nakoupí.

Proč píšu. Partner se od začátku deklaruje jako nemocný, neschopný života, neschopný uchopit svůj život. Jeho rodina je hyperprotektivní a pečují o něj, jen aby se nehroutil. Dotují finančně. Když byla možnost, že by mohl vzít velmi lukrativní půlúvazek, tak stačilo, aby řekl rodině, že se bojí, jak by to zvládal...a rodina zvýšila přísun peněz. Což o to, mě může být jedno, odkud "jeho" peníze plynou, ale současně mi to vadí. On se strachuje, co se stane, až rodiče zemřou, kdo se o něj postará. A mě už dochází trpělivost. Ze všech těch nářků, z toho, jak si ze mě dělá náhradní matku. Dochází mi, že jsem ho měla nechat, aby nás opustil, když jsem otěhotněla. Jenže když se podívám na prcka, tak nevím, jestli vůbec existuje správný čas na rozchod. Bojím se, co to s ním udělá, protože je to dosud fakt šťastné dítě. Ale taky se bojím, že se na něj z otce přenese vrozený despekt vůči ženám (partner mě někdy dost hrubě uráží) a to nechci. Překvapilo mě, že když jsem se o možném rozchodu svěřila kamarádkám (mají děti, nejsou to naivky), tak se jim skoro ulevilo, že chci odejít a podpořily mě.

Současně v tom mám obrovskou nejistotu - vím, že každý vztah má svoje úskalí, svoje problémy. Máte někdo zkušenost, že se nezralý a závislý partner časem změnil, dozrál a partnerství se stalo tím "bezpečným přístavem"?

Rozhodně nejsem svatá, mám spoustu chyby a byla jsem to já, kdo si ho vybral. Jen teď nevím, co mám dělat. Biologické hodiny tikají. Když od něj odejdu, možná už druhé dítě mít nebudu. Pokud je to fakt průšvih, tak je blbost s ním mít druhé dítě (ostatně on ani nechce, ale pro zachování rodiny by to "podstoupil"). Nebudu se s ním rozcházet hned, ani kdybych se rozhodla, dávám tomu rok, jestli se něco nezmění... Myslíte, že se něco může změnit?