Stesk

Už delší dobu se necítím "v cajku". Nic mi není, nemám problémy (ťuk), prcek je zdravý, migrenu jsem neměla asi dva měsíce.. Prostě z vnějšku pohoda, ale dovnitř nevidím. Cítím se mizerně a jdu s kůží na trh..

Jsem sama a nějak mi to stačí.
Okolí nerozumí a cítím od něj despekt, že jsem asi "divná", že nemám a nehledám chlapa. Mám kamarádky, většinou zadané, samoživitelky dvě, jedna starostí nad hlavu s velmi postiženým dítětem, druhá jde ze vztahu do vztahu, jen aby nebyla sama. Mám dva kamarády, jeden se nedávno vrátil k ženě, občas se staví - spravit kapající kohoutky, smontovat prckovi regál, k tomu kafe, doma i venku, druhý semtam zavolá, že má pro mě práci, spojíme s kávou, oběděm... Prostě jen chci říct, že nežiju ve vakuu.

Na rovinu - něco mi schází. Nemyslím však, že jsem připravena na nový vztah. Taky mám v sobě samozřejmě nedůvěru a obavu, k tomu zodpovědnost za dítě.
Jsem sama už více než rok. Cítím, že musím jít dál. Nevím, jak.
Nikdy jsem nešla ze vztahu do vztahu, nesouhlasím s tím. Být sama přežiju, ale nepředstavuji si tak zbytek života.
Největší překážkou je stesk. Pro hodně z vás to bude nepochopitelné, ale v okamžiku, kdy mě napadne začít nový život, žít pro sebe, popadne mě stesk - stýská se mi po exmanželovi. Jéžiš to vypadá pitomě, ale on je zdatný manipulátor, samozřejmě to neví a co říká, naplno prožívá a skutečně cítí. Krom toho špatného jsme zažili i pěkné chvíle. Jsem úplně obyčejná šedá myš, ale on mi skládal neuvěřitelné a neotřelé komplimenty, opravdu mě zbožňoval, choval se ke mě jak k princezně; taky si vybavuji ty chvilky na chatě, posezení s kytarou, grilování, děti špinavě, ale šťastné, navíc on vypadá.. jako Jiří Orten a naši vrstevníci jsou docela "sešlí".
Stále mám jasno v tom, co se stalo, proč jsem sama a on pryč, stále s sebou táhnu následky manželství a s tím související zlobu.
Potřebuji se oprostit od toho stesku, je to jen chiméra, iluze. Možná tím stýskáním jen zakrývám strach, takový alibismus - nikdo mě nebude na rukou nosit.. A co můj kluk?

Takže dotazy:
Je normální chtít být sama?
Jak se zbavit toho stesku a oprostit se od očekávání něčeho podobného?
Jak se zbavit zodpovědnosti za cizí jednání? (kdo ví co se stane až bych exe odstřihla, na druhou stranu je velmi vznětlivý a jeho řešení bývají razantní)